Kuňkání a kousek historie

14. dubna 2017 v 20:04 |  Kňučení
Ještě tomu není ani týden, co se odehrálo jedno čarodějnické setkání spojené s dobrodružnou výpravou, a už se to zdá být mnohem delší doba. A přestože jsem si v pondělí večer ve svém pelíšku u Fantastických zvířat (usnula jsem po dvaceti minutách) říkala, že se mi teď dlouhou dobu zase nebude nikam chtít, ten pocit odešel asi hned v úterý.
Škoda, že žiju tak pitomě daleko. Ovšem svoje magický lesy bych napořád neopustila, přestože se po nich chodí hůř než po těch placatých, tak si to radši dojedu.

Minulou sobotu v poledne mne vyplivl sci-fi vlak na pardubickém nádraží, kde jsem postupně posbírala zbytek výpravy, tedy Kelly, Hanyuu s Larou a Luci, a vyrazilo se na pochod na Kunětickou horu. Vyklubala se z toho napínavější akce, než se očekávalo, aspoň ale byla sranda. Myslím tedy, že jsem asi příliš pobaveně nepůsobila, protože jsem byla jakási oblblá z dlouhé cesty a vstávání o půl čtvrté a vůbec mi pořád trvá trochu déle, než se na podobných setkáních nějak rozkoukám, ovšem i přes tyto nedostatky (a přesto, že jsem měla v batohu něco dost těžkého, co mě jaksi tahalo dozadu a nevím, co to mohlo být) to byl moc fajn výlet, na který vyšlo i dobré počasí.
V Hanině hobitím doupěti jsme se pak přecpaly sušenkami, brambůrky, červenou čočkou a biosaury, zapily jsme to ledovým kafem a navrch kapučínem, a večer jsme to završily velice kvalitním a napínavým filmem s přiléhavým názvem Město čarodějnic.
Ta strašidelná kombinace jídla způsobila, že mi v neděli nebylo úplně dobře. Byl ale skutečně krásný jarní den a nasadila jsem strategii "budu předstírat, že mi není blbě, a blbě mi být přestane", a bolavé břicho mi ten den nijak výrazně nezkazilo, i když se mi nechtělo moc hýbat. Ranní výpravu na trhy a odpolední lenošení v lese jsem i přesto zvládla bez problémů a po zázračném čarodějném čaji, který jsem dostala odpoledne, už mi bylo skoro dobře.
Pondělní dopoledne jsme už jen ve dvou osobách (a dvou psech) strávily převážně venku, což bylo velice milé a příjemné a navodilo to ve mě letní pocit. Když jsem se chvíli před jednou vydala na cestu domů, ten pocit se ještě umocnil. Domů jsem dorazila asi o půl sedmé večer rozlámaná, jako kdybych šla pěšky, a poněkud přizabitá jsem byla i celé úterý.


Temná Kuňka, asi ještě tak 657 kilometrů daleko.

V dobré náladě z víkendu a těšíc se na příští podobná setkání jsem přemýšlela o tom, jak jsem tyhle lidi v hlubinách internetu vůbec objevila, a vzpomněla jsem si, že to vlastně byla ohromná shoda náhod.
Léto 2013 bylo zvláštní a dost horké, což možná zapříčinilo to, že jsem se začala trochu nudit. V té nudě jsem si vzpomněla na jedno období své existence, kdy jsem navštěvovala pár blogů, a zkusila jsem zjistit, jestli jsou ještě naživu. V pubertálních letech jsem milovala americké kriminální seriály a nejvíc ten o vyšetřovatelích z Las Vegas, a z blogů, které se tím tehdy zabývaly, fungoval už jen jeden. Myslím, že funguje stále, autorka si říká Ann Taylor a dávno už nepíše o tom, s čím začínala.
Nevím už, který článek byl první na hlavní straně, když jsem tam po letech zavítala znovu, pod tím článkem se ovšem nacházel komentář od osoby se zmijozelskou ikonkou s názvem Hanyuu. Zavítala jsem tedy do jejího internetového sídla, kde byl zrovna takový milý článek o zvířatech, myslím, že obsahoval černobílé fotky a byl mi sympatický. Začala jsem tam slídit, několik dní poté se objevil článek o jednom z Kellyiných letních pobytů u výše zmíněné osoby, následně jsem si v oblíbených blozích vyslídila Saku a taky Lucku, i když té jsem se dost dlouho nevím proč bála (a celkem dlouho jsem taky nechápala, v jakém příbuzenském vztahu s Hanou jsou, jestli vůbec v nějakém).
Napadlo mě, že potřebuju začít blogovat. Jednak proto, že by mě ta činnost mohla bavit a že by to bylo dobré, protože to byla taková praštěná doba, jejíž vysvětlování by zabralo příliš místa, a taky proto, že jsem si přála ty nově objevené internetové lidi nějak nainstalovat do svého života. To se mi splnilo, a i když mé počáteční nadšení do blogování nemělo moc dlouhého trvání, přátelství navázaná skrze to mají opačnou tendenci, což mě nesmírně těší.
Doufám, že se budeme takhle slétat ještě za spoustu let, a budeme vzpomínat třeba na to, jak byla Lara malá a jak jsme tenkrát skuhraly, že už jsme starý, i když jsme na tom byly ještě skvěle, a budeme si radit s výběrem krabiček na zuby.

 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 15. dubna 2017 v 6:21 | Reagovat

Nestraš s krabičkama na zuby. Před tím toho čeká ještě hodně. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: