Long time no see

30. března 2017 v 21:05 |  Kňučení
Skoro jsem zapomněla, že existuje blog. Tedy tenhle, o těch ostatních stále dobře vím.
Březen byl měsíc veskrze podivný; příplížil se nepozorován a náhle, a rychle ubíhal, aniž bych to výrazněji postřehla, protože s sebou přinesl divné nálady, asi abych si ten konec zimy ještě užila. Trochu paradoxní je, že ta zima vůbec nebyla tak hrozná, netrvala přehnaně dlouho, nebyla žádná velká bláta ani bouře a neděly se žádné děsivé věci, kterých jsem se bála na podzim.
Jen mi prostě občas lidově řečeno jebe v palici.


A v průběhu března mi jebalo značně. Z kolegyň, které poměrně hojně odcházejí na mateřskou, z ostatních, které mi to pak cpou, z toho, že si skrze to připadám hrozně stará. Lidi se chovali nějak hůř než jindy a mě se v tomhle závistivém, nepřejícím a věčně stresujícím národě nechtělo být. Taky mi bylo nějak blbě, a když je mi nějak blbě, od jistý doby se strašně bojím, že budu muset do nemocnice, takže je mi nakonec ještě hůř z toho strachu.
Moc bych chtěla umět takové myšlenky vypnout, chtěla bych si nevšímat okolí a hledět si svého, ne vždycky to však dokážu, a pak to vypadá tak, jak to vypadá. Naštěstí se to dřív či později vypne samo.

Přišlo jaro, čemuž se mi pořád těžko věří. Mám pocit, jako bych se spolu s fialkami a pampeliškami probudila taky, jako bych dosud měla nějak zastřené vnímání. Obdivuju každý nový lísteček, to, že lze být venku jen v mikině a i tak už je místy hic, svoje nové lesní boty a černobílé plátěnky, línající koňomuty, s nimiž mám po té zimě dobře našlápnuto a nesmím si to nechat zkazit jako minulý rok. Protože sama je znám nejlíp a sama si taky nejlíp vyřeším nějaké ty psychické bloky, co se mi vytvořily.
Je to zázrak, nic menšího.
S raodstí jsem uvítala i změnu času. Nikdy jsem nepocítila, jestli je noc o hodinu delší nebo kratší, a v neděli jsem byla nadšená, že můžu být venku v pohodě do sedmi, a mohla bych být déle, kdybych neměla hlad.A vůbec je neskutečně boží, že už zase můžu být víc venku než uvnitř. Pořídila jsem si cestovní termohrnek, abych mohla být venku i s kafem.

Brzy taky uvidím část čarodějnic. Trochu nervózním z cesty, jako vždycky, vesmír to asi nějak vyžaduje, a taky doufám, že nevyvedu nic trapnýho, a těším se. V krizi minulého týdne se mi stýskalo úplně strašně a štvalo mě, že nežijeme blíž, ale s tím asi nic nesvedu, tak aspoň tak (třeba bychom si jinak začaly lézt na nervy, že).
Lidi, kdož máte drahé přátele blízko, važte si toho, protože to musí být skvělá věc.

Znovu jsem se ocitla v bodě, kdy vím, že jsem ten editor otevírala s nějakou velkou myšlenkou, která se mi teď ovšem někam zatoulala. Možná by se mi to nestávalo, kdybych psala častěji, a to by možná nebylo špatný zkusit, ačkoli úspěch této mise považuju za nepříliš pravděpodobný.
Ale nikdy neříkej nikdy.

 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 2. dubna 2017 v 10:24 | Reagovat

To počasí mi sice až moc zavání globálním oteplováním, protože na začátek dubna je fakt až MOC vedro, ale rozhodně jsem radši, než kdyby sněžilo ... navíc tu fetuju vůni pěti hyacintů (a ani jeden není modrý, ha! :D), takže to ani nejde nemít radost. :>

2 Hanyuu Hanyuu | Web | 2. dubna 2017 v 20:32 | Reagovat

Na setkání a dobrodružnou výpravu už se těším. Už mám pro vás připravené sušenky. Jen je ještě vymáchat v čokoládě. :D

[1]: O sněhu moc nemluv. Co není, může být. Však je teprve duben... Vždyť už se stalo, že ještě na konci dubna fakt sněžilo. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: