You can fly just like a bird

5. ledna 2017 v 16:11 |  Kňučení
Říkala jsem, že novoroční předsevzetí nemají smysl, a nakonec jsem si je stejně dala.
V neděli jsem měla divnou náladu a v pondělí ráno mnohem horší. Cítila jsem se ztraceněji než celý předchozí rok a moc jsem se bála budoucích věcí, trochu jsem plakala a pak jsem přišla na ta předsevzetí. Potřebuju mít aspoń nějaký náznak plánu, pocit, že se něco děje, abych se měla čeho chytit.
Teď padá sníh, svět je černobílý, trochu do modra, a fouká studený vítr a je to moc hezké.




Četla jsem onlajn věci, které napsali různí onlajn lidé, a myslela jsem na to, že by bylo možná pěkné být s některými víc v onlajn kontaktu, než jen skrze instalajky, tvíty a komentáře. Možná by to pak už bylo divné. Možná je to, že blogový komentář je vrcholem komunikace, na tom ta nejlepší věc. Taky by to bylo v rozporu s předsevzetím, že budu míň onlajn. Možná by to na mě bylo moc socializace.
Onlajn lidi mám každopádně opravdu ráda.
Třeba jsem tak našla výzvu, která je milá nemá příliš svazující pravidla a zadaná témata, 52 doodles. Sledujte můj instagram, pokud vás to zajímá, a možná budu vytvářet měsíční shrnutí. Nebo roční. Nebo žádná.
Mám ovšem pocit, že je to věc, u níž bych mohla vydržet.

Hodně jsem přemýšlela o koních a o tom, co mě trápí, a už jsem o tom chtěla psát článek, jenže to najednou bylo zbytečné. Jen bych byla moc ráda, kdyby lidé nezapomínali, že se koně neocitli na světě jen proto, aby se na nich jezdilo, a že je od nich velkorysé, že nám to dovolí, a taky že nezáleží na tom, jestli člověk se svým koněm skáče přes barevné ploty nebo jej učí zívat na povel.
Byl to fajn pocit, skákat přes ty barevné ploty. Už se na to ale asi moc bojím.


Byly jsme štíhlý a hepy. Štíhlý už nejsme a být hepy dává nějak víc zabrat, než tenkrát.

Chce se mi nakupovat. Několik knih, a babička řekla, že si mám za vánoční peníze koupit něco pěknýho na sebe, čehož jsem se chytila, ale asi bude dobré udělat si za tím účelem výlet někam dále. Asi bych taky chtěla foťák a fluffy mikádo, těmito věcmi si však nejsem tolik jistá.
Myslím, že je mi nakonec přece jen líto, že jsem si na dárcích pro bratra a sestru dala tolik záležet a oni na dárku pro mě evidentně méně, než říkali, stejně jako o narozeninách. Možná to fakt mysleli dobře a já z toho jen dělám drama, a kdyby, nevím, proč mě to ještě překvapuje. A stejně je to už dávno.
Nejsem si jistá, jestli je sestra ještě pořád sestra a je mi to líto, asi to tak ale prostě je, že se lidi mění.
Myslela jsem, že je víc jako já.

S bratrem jsme si zase vzpomněli na spoustu trapných příhod z mladších let a taky na jeden seriál, který kdysi sledoval a já tak po očku, když jsme ještě sdíleli pokoj. Ten seriál byl český, o teenagerech, hrál tam Igor Karkarov, nebylo to špatné a tohle byla titulní písnička.
Ani mě neděsí, že to bylo už skoro před pěti lety. Byla to milá doba a zdá se mi, že jsem byla mnohem menší trash než teď.
Vzpomínala jsem taky na střední školu. Tam to zas bylo horší, protože jsem si radši chodila prohlížet kostely, než abych šla po škole se spolužáky na kafe nebo kam to chodili. Připadalo mi, že jsou ode mě moc daleko, a když si na ně vzpomenu, jsem radši, že jsem se místo kafí chodila dívat na kostel. Ten kostel byl krásný a byl u něj malý parčík a vypadalo to tam jako v Bradavicích. Až se bude zima lámat v jaro, chtěla bych si vzít den volna, jet se tam podívat a projít si ta místa, která jsem měla ráda. Nejspíš už to tam bude vypadat jinak, než si pamatuju.


Na hodinách ekonomiky jsem bývala velice frustrována.

Včera jsem nakupovala jídlo a koupila jsem zeleninu a koření a olivový olej a těšila jsem se, až z toho udělám něco dobrého, a taky jsem měla radost, že jsou oblíbené sušenky zlevněné na poloviční cenu, a měla jsem dobrý pocit, že jsem možná přece jen zodpovědná dospělá osoba. Zároveň jsem si koupila sáček sušeného mléka ke konzumaci v suchém stavu (byl to můj dětský sen), tak to s tou zodpovědností možná není tak horké.
Nejspíš na tom stejně nezáleží tolik, jak se prezentuje.
V Kauflandu jsem potkala důchodce, který tam bezradně kroužil a divil se, že je teprve středa.


Navštívila jsem složku se starými fotkami a našla jsem tam několik skvostných úkazů.

 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 5. ledna 2017 v 20:54 | Reagovat

Ten Morfeus! Pořád na něj koukám a nepřestávám se smát. :D

K těm dárkům ... chápu to, ani nevíš, jak moc to chápu. Vždycky se snažím dárky vymýšlet tak, aby to bylo něco, co dotyčnému fakt udělá radost a třeba by si to ani sám nekoupil, něco, co by pro něj mělo fakt nějakou osobní hodnotu, a většinou se dočkám nějakého random stuffu ... a následně přemýšlím nad tím, jestli mě dotyčný vůbec zná. Proto, když někdy nastane výjimka, mám skoro až slzy na krajíčku. :'3

A velmi mě těší, že nejsem jediná, kdo užíral sušené mléko po lžičkách. C:

Zase bude líp, uvidíš ... tyhle začátky roku jsou vždycky takový nanicovatý. *hug*

2 Lowri Lowri | 10. ledna 2017 v 14:17 | Reagovat

[1]: To je přesně to, s těmi dárky. Ne že by se mi ten plyšový jednorožec nelíbil, ale nad tím nemuseli vůbec přemýšlet, a zrovna u nich jsem čekala, že to tak nebude, taky podle toho, jak vykládali, co to je za úžasnost. No, už je to pryč, ale zamrzelo mě to nakonec docela hodně.

Přelom roku je takové zvláštní období a na člověka dolehnou i takové blbiny, o kterých skoro neví, že je má v hlavě.

3 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 21:46 | Reagovat

[2]: Nezbývá než doufat, že se třeba jednou chytnou za čumák a uvědomí si to. :>

4 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 15. ledna 2017 v 5:21 | Reagovat

jak já to znám

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: