Novoroční

1. ledna 2017 v 11:33 |  Kňučení
Právě uplynulý rok mnozí nazývali katastrofálním a tím nejhorším, jaký kdy byl.
Pro mě osobně nebyl přímo takový; spíš dost zvláštní, a ne vždycky v dobrém smyslu toho slova. Děly se špatné věci: rodičům umírali kamarádi, a víc než ten samotný fakt mě trápilo to, jak zdrcení z toho rodiče byli, a hlavně kruté a silné uvědomění, že ani oni tu nebudou napořád. Potýkala jsem se s vyhořením mého dřívějšího nadšení pro jezdectví, s myšlenkami na to, že nevím, co si počít se svou existencí, a i když asi nevadí, že nevím, věděla bych to ráda (a motivační citáty tohle jen zhrošovaly), a s nepříjemnými otázkami, jestli je to, co jsem považovala za dobré před třemi lety, pro mě stále dobré, a tak.
Ovšem za nic z toho ten rok vlastně nemůže, protože se to prostě takhle blbě semlelo a kdyby se to nedělo tehdy, mohlo by se to dít teď nebo jiný rok, a za spoustu těch špatných věcí, kvůli kterým jej lidi nesnáší, si stejně můžou jen lidi sami.
Tak nebo tak, u mně jsou v převaze dobré věci, a na většinu z nich budu s láskou vzpomínat ještě dlouhá léta, a taky jsem se toho spoustu naučila, ať už to bylo pletení, luštění šifer nebo pár nových věcí o životě a o lidech.

Ve slavení konce jsem nikdy neviděla příliš smyslu; a dneska je úplně stejný den jako včera. Tedy, není stejný, protože je dneska a je neděle a taky je už leden, ale dojídám chleba, co jsem včera upekla, dál pletu tu šíleně barevnou věc, která v mé hlavě vypadala sic úplně jinak, ale aspoň je to napínavější, pokračuju ve sledování Mumínků, kterých jsem se jako malá hrozně bála a teď se mi asi tak stejně zalíbili, a čtu stejné knížky co včera a starám se o zvířata jako včera (i když to se mnou z mých ptačích přátel dotáhli jen koreláci a zebřičky, nechť je včera zemřelé poslední neofémě země lehká), a tak.
Jedeme dál, a nezáleží na tom, jaké číslo je napsané na kalendářích.

Kdyby platilo známé úsloví, že jak na Nový rok, tak po celý rok, bylo by to dobré, protože dneska je fajn den a pěkné počasí. Vím, že jsem se toho kdysi dosti úzkostlivě držela a celý den jsem si dávala pozor, abych něco nezkazila nebo něco blbého neřekla, a stejně to nakonec bylo úplně jinak. Protože tohle pořekadlo je jedno z nejdebilnějších vůbec a já jsem byla strašně divný dítě.


Tak jsem byla ráno venku. A trochu jsem o tomhle přemýšlela. A mozek řval, že to musím napsat, jinak se sám zevnitř sežere.
 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 1. ledna 2017 v 18:49 | Reagovat

Je to den jako každý druhý ... ten dnešní jsem kupříkladu z větší části prospala a alespoň se cítím líp. :>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: