Chci jen v klidu žít, sázet brambory a snít

31. ledna 2017 v 17:29 |  Kňučení
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale kdykoli jsem během ledna potřebovala dopoledne jet do Domažlic, situace na silnicích byla téměř kalamitní. Kvůli vánici, skrz kterou skoro nebylo vidět, nebo kvůli ledovce, jako zrovna dneska. Jakožto statečný horal jsem se tím však nenechala zastrašit a všechny cesty jsem zvládla jen s několika málo nechtěnými sklouznutími. Červený auto mě nenechalo ve štychu. Možná ho přece jen budu mít nakonec ráda.
Vůbec bych se ale nezlobila, kdybych už si to mohla v klidu fičet po suchých vozovkách, poslouchat písničky ze Supernatural a jezdit delší cestou prostě proto, že se mi to líbí.


Nevím už, kdy přesně jsem napsala poslední článek, naprosto jistě ale vím, že ty dny, které následovaly, byly poměrně napínavé.
Třeba jsem zjistila, že mám jaksi porouchaný krevní tlak, a strašně jsem se bála, že mě pošlou do nemocnice.
Nebo se nám na louku vloupalo stádo hladových daňků, kteří tam vyčuchali snídani pro koňomuty, a při té příležitosti poničili ohradu a způsobili, že se naši lichokopytníci jedné neděle v šest ráno vydali navštívit svoje kámoše na druhý konec vsi.
A tak podobně.


Připadám si poněkud zmateně. Dost si to způsobuju tím, že nad vším pořád moc přemýšlím, neumím tomu ale úplně zabránit; mám už tak mozek zkrátka nastavený.
Snažím se pochopit lidi a nebýt takový tele, co je pořád mimo. Zkouším aspoň předstírat, že chápu, co je tak zádasního na tom, že si tamta paní trochu ostřihala vlasy a že tamta holka se se svým chlapcem vídá dost málo a že to tak prý nemůže být. Zkouším to proto, že bych pak možná dokázala snadněji existovat ve světě, Nejspíš to však stejně nemá cenu a neměla bych plýtvat energií na takové kraviny.
Chtěla bych si popovídat se svými lidmi. Klidně o kravinách, a asi radši o kravinách, protože by se mi nechtělo řešit s nimi tenhle sliz všedních dní, ale prostě tak. Popovídat si s někým, kdo mě neoznačí za psychopata, když řeknu, že svět je zkurvený a že to je jeden z důvodů, proč netoužím po vlastních dětech, jako se mi to stalo v neděli.
Zároveň se mi moc nechce v tomhle divnopočasí nikam cestovat, ale březen přijde co nevidět a třeba už bude hezký.

Na co bych ovšem plýtvat energií měla jsou třeba vodovky. Ty barvičky mě baví, jsou jednoduché, a když způsobím nějakou chybu, dá se snadno přeměnit v umělecký záměr. Taky číst bych měla; zrovna teď čtu moc hezkou knížku. Když jsem si po Vánocích ještě hrála na Santu a na Amazonu lovila věci, které jsem si přála už nějakou dobu, přihodila jsem k nim i knížku, která mě čímsi nesmírně zaujala už na pohled. Taky si tím aspoň cvičím angličtinu, a jelikož je to čtení pro mládež, kromě pár názvů šutrů a ptáků jsem se obešla bez překládání.
Příběh je o sestrách, z nichž jedna umře a její duše se vtělí do liščího mláděte, a takovéhle věci já hodně můžu. Nikdy jsem netíhla k velkolepým fantasy s trpaslíky a elfy; líbí se mi příběhy, kde je to kouzelné méně nápadné a žije schované v našem světě, a ráda věřím, že to tak skutečně je. Jednou na některé své výpravě v nějaké veliké louži v lese jistě najdu draka, co se vejde do sklenice, to je totiž naprosto geniální. Nebo o tom aspoň napíšu. To bych totiž udělala moc ráda, sama vytvořit nějaký takový příběh. Zatím jen lepím dohromady věci, co se mi líbily někde jinde, jako ten drak.
Na tohle by taky bylo fajn plýtvat energií. A neměla bych o tom nikde psát ani mluvit nahlas, protože takové věci mají sklon se pak nějak pokazit.


Tento koník, který vypadá jako bochník, je lenivý a kulhavý a bude u nás už jedenáct let, ten mi teď dělá velkou radost. Nevím, jestli má nějaký akční režim, který se aktivuje sněhem, nebo je to jen tím, že je ten sníh hezky měkký a schovává všechny šutry a kořeny, které jí jinak vadí, ale pořád by teď běhala. O víkendu jsem sice dost vymrzla, to lítání ojíněným lesem, do kterého skrz jemnou mlhu svítí slunce a ze stromů padají třpytky to mnohonásobně vyvážilo. Tohle je jedna z věcí, které se nikdy neomrzí.
Ve vzduchu bylo cítit jaro. Tedy, ne úplně tak jaro, jako spíš tající sníh a taková předzvěst jara. Bylo by super, kdyby se ten sníh prostě vypařil a obešlo se to bez té blátivé fáze.
 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 31. ledna 2017 v 20:00 | Reagovat

"Zkouším to proto, že bych pak možná dokázala snadněji existovat ve světě, Nejspíš to však stejně nemá cenu a neměla bych plýtvat energií na takové kraviny." Taky teď přemýšlím hodně podobně. Jenže nakonec přicházím na to,že to fakt nemá smysl. Asi mám mozek nastavený tak odlišně, že ty lidi fakt nikdy nebudu schopná pochopit. To, co přijde zajímavé jim, mi přijde jako hrozně zanedbatelné koniny, po kterých jim stejně je houby. A to, co řeším já, je by nikdy nenapadlo řešit... Kdo je tu ten divnej ale, že jo. :D

Jinak tvoje malbičky jsou parádní. Určitě v nich pokračuj.

2 Lowri Lowri | E-mail | Web | 1. února 2017 v 12:18 | Reagovat

[1]: Smysl to skutečně nemá, zvlášť, když už člověk v daný skupině lidí dostane tu nálepku "divnej".
On je asi svým způsobem divný každý. Jedna skupina lidí považuje za magory tu druhou a třetí považuje za magory ty dvě předchozí, z toho není žádný východisko. :D

3 Lucille Daryl Lucille Daryl | Web | 8. února 2017 v 8:20 | Reagovat

... když čtu to o těch písničkách ze SPN v autě, mám chuť řídit! :D
A mimochodem, s tím přemýšlením nad vším ti naprosto rozumím, hrozně to otravuje život. Obzvlášť teď, v tomhle nehezkém počasí..

Jo a bochník je ultra kjůt!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: