Leden 2017

Chci jen v klidu žít, sázet brambory a snít

31. ledna 2017 v 17:29 Kňučení
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale kdykoli jsem během ledna potřebovala dopoledne jet do Domažlic, situace na silnicích byla téměř kalamitní. Kvůli vánici, skrz kterou skoro nebylo vidět, nebo kvůli ledovce, jako zrovna dneska. Jakožto statečný horal jsem se tím však nenechala zastrašit a všechny cesty jsem zvládla jen s několika málo nechtěnými sklouznutími. Červený auto mě nenechalo ve štychu. Možná ho přece jen budu mít nakonec ráda.
Vůbec bych se ale nezlobila, kdybych už si to mohla v klidu fičet po suchých vozovkách, poslouchat písničky ze Supernatural a jezdit delší cestou prostě proto, že se mi to líbí.


Tupu, tup po śniegu

15. ledna 2017 v 21:09 Kňučení
Během uplynulého týdne napadlo tolik sněhu, kolik jsem neviděla už spoustu let, a kůly u silnic, které tam cestáři napíchají každý podzim, konečně plní svůj účel. Je to čarovné a na pohled a procházky moc hezké. Jenže zima umí být taky dost zlá, a tak nám zamrzl nejdřív traktor a pak i auta, muselo se hodně topit a nosit ještě víc vrstev oblečení, až jsem z toho všeho začala nedočkavě vyhlížet jaro. Vím, že ještě tak dva měsíce jistě nepřijde, a že to je dlouhá doba, doufám ale, že přijde brzy a nebude sněžit ještě v dubnu, jako loni.
Dneska jsem vstala pozdě a připekla jsem jablečný koláč a teď se nacházím v té době mezi tím, kdy jsem dodělala jednu věc a tím, kdy budu muset být jinde, a je to taková divná hodina, jako když někde jste, blíží se čas odjezdu, takže nejde podniknout nic velkého, ale pořád je to ještě docela dlouho.
Shledala jsem, že je to vhodná doba pro rozepsání čehosi, co možná ani nedokončím, ale nebude mi to připadat jako ztracený čas.


You can fly just like a bird

5. ledna 2017 v 16:11 Kňučení
Říkala jsem, že novoroční předsevzetí nemají smysl, a nakonec jsem si je stejně dala.
V neděli jsem měla divnou náladu a v pondělí ráno mnohem horší. Cítila jsem se ztraceněji než celý předchozí rok a moc jsem se bála budoucích věcí, trochu jsem plakala a pak jsem přišla na ta předsevzetí. Potřebuju mít aspoń nějaký náznak plánu, pocit, že se něco děje, abych se měla čeho chytit.
Teď padá sníh, svět je černobílý, trochu do modra, a fouká studený vítr a je to moc hezké.



Novoroční

1. ledna 2017 v 11:33 Kňučení
Právě uplynulý rok mnozí nazývali katastrofálním a tím nejhorším, jaký kdy byl.
Pro mě osobně nebyl přímo takový; spíš dost zvláštní, a ne vždycky v dobrém smyslu toho slova. Děly se špatné věci: rodičům umírali kamarádi, a víc než ten samotný fakt mě trápilo to, jak zdrcení z toho rodiče byli, a hlavně kruté a silné uvědomění, že ani oni tu nebudou napořád. Potýkala jsem se s vyhořením mého dřívějšího nadšení pro jezdectví, s myšlenkami na to, že nevím, co si počít se svou existencí, a i když asi nevadí, že nevím, věděla bych to ráda (a motivační citáty tohle jen zhrošovaly), a s nepříjemnými otázkami, jestli je to, co jsem považovala za dobré před třemi lety, pro mě stále dobré, a tak.
Ovšem za nic z toho ten rok vlastně nemůže, protože se to prostě takhle blbě semlelo a kdyby se to nedělo tehdy, mohlo by se to dít teď nebo jiný rok, a za spoustu těch špatných věcí, kvůli kterým jej lidi nesnáší, si stejně můžou jen lidi sami.
Tak nebo tak, u mně jsou v převaze dobré věci, a na většinu z nich budu s láskou vzpomínat ještě dlouhá léta, a taky jsem se toho spoustu naučila, ať už to bylo pletení, luštění šifer nebo pár nových věcí o životě a o lidech.

Ve slavení konce jsem nikdy neviděla příliš smyslu; a dneska je úplně stejný den jako včera. Tedy, není stejný, protože je dneska a je neděle a taky je už leden, ale dojídám chleba, co jsem včera upekla, dál pletu tu šíleně barevnou věc, která v mé hlavě vypadala sic úplně jinak, ale aspoň je to napínavější, pokračuju ve sledování Mumínků, kterých jsem se jako malá hrozně bála a teď se mi asi tak stejně zalíbili, a čtu stejné knížky co včera a starám se o zvířata jako včera (i když to se mnou z mých ptačích přátel dotáhli jen koreláci a zebřičky, nechť je včera zemřelé poslední neofémě země lehká), a tak.
Jedeme dál, a nezáleží na tom, jaké číslo je napsané na kalendářích.

Kdyby platilo známé úsloví, že jak na Nový rok, tak po celý rok, bylo by to dobré, protože dneska je fajn den a pěkné počasí. Vím, že jsem se toho kdysi dosti úzkostlivě držela a celý den jsem si dávala pozor, abych něco nezkazila nebo něco blbého neřekla, a stejně to nakonec bylo úplně jinak. Protože tohle pořekadlo je jedno z nejdebilnějších vůbec a já jsem byla strašně divný dítě.


Tak jsem byla ráno venku. A trochu jsem o tomhle přemýšlela. A mozek řval, že to musím napsat, jinak se sám zevnitř sežere.
Oblíbenci: