Slet mražených čarodějnic

18. prosince 2016 v 18:49 |  Kňučení
Když jsme loni touhle dobou seděly na terase před pražskou muzejní kavárnou a stěžovaly si na jarní počasí, netušila jsem, že si o rok později budu skoro přát, aby se to jarní počasí aspoň na chvilku vrátilo a ohřálo mi promrzlé končetiny. Aspoň ale to šedivé počasí a lezavá zima víc připomínalo blížící se Vánoce, což rozhodně nebylo na škodu, jelikož ze mě uplynulý týden vysál všechnu vánoční i jinou náladu, jak byl hnusný, a chvíli jsem se i bála, jestli vůbec někam pojedu.
Nakonec to však dobře dopadlo a já jsem zase mohla vidět všechny čarodějnice plus priceznu Laru von Voříšek hezky pohromadě.



Ráno jsem vstávala již ve čtyři, jako ostatně celý týden, abych v půl šesté mohla nasednout na vlak do Plzně a tam se přemístit na rychlík, který mě dovezl až do Prahy. Časné vstávání mi zprvu nepřipadalo jako příliš dobrý nápad, nakonec jsem ale byla ráda. Vyhnula jsem se přeplněnému vlaku z Mnichova, viděla jsem krásný omrzlý zimní rozbřesk a na nádraží jsem si ještě stačila pořídit rukavice, které mi přišly velmi vhod, slupnout výbornou meruňkovou raw tyčinku a v knihkupectví ulovit ještě něco pro máti k Vánocům. Tuhle totiž bratr mezi řečí zmínil, že mi máma koupila místo obvyklých maličkostí dvě knížky, a připadala bych si dost blbě, kdybych jí dala jen vyrobené náušnice, o které si sama řekla. Knížka o kytkách mi sice později umnístěná v batohu působila nemalou bolest v zádech, ale mám z ní radost.

Ještě v knihkupectví mi zazvonila kapsa, s plnýma rukama jsem však nenašla způsob, jak zkontrolovat, co se děje, a tak jsem co nejrychleji dokončila nákupy, abych zjistila, že to byla Kelly. Čekala už na druhé straně knikupectví obložená čtyřmi taškami dárků, kde jsem se k ní připojila a společně jsme počkaly na Hanu s Larou.
Metrem jsme se pak přesunuli na Holešovice, kde nás po mírném zmatku našla i Saku, a téměř okamžitě přijel autobus, který nás dopravil do ZOO. Tam jsme strávily následující témě tři hodiny, a řádně jsme přitom vymrzly. Stálo to ale za to; viděly jsme lední medvědy, Převalského koňomuty, pralesní psy, obří želvy, velemloky, slona, tygra a gorily, asi trochu zfučenou vikuňu, naše ztracené bratry pekari Wagnerovy, a mnoho dalšího. Focení jsem přenechala Haně a Kamilovi, nechtělo se mi totiž pořád sundavat rukavice a vystavovat mrazu i své horní končetiny. Cvakla jsem jen šedivé panorama Prahy a plameňáky. Blonďák totiž doma poslední dobou často vykládá, že jsou plameňáci pěkní a že by si je přál chovat doma, tak aby měl aspoň fotku.



Značně prochladlé a hladové jsme se následně přesunuly autobusem a metrem, v němž jsem poprvé absolvovala jízdu na těch děsivých strmých a dlouhých eskalátorech, do veagnského bistra, kam směli i psíci. Zdálo se mi, že tam vládne taková uvolněná atmosféra, a dýňový burger s rukolou a grilovanou zeleninou, kokosový dortík i kapučíno bylo všechno výborné a zejména u toho dortíku bylo téžké uvěřit, že neobsahuje mléko. Mléko totiž není zrovna můj kámoš, podobně jako maso, takže mě tohle jídlo dost potěšilo.
Navíc nám zpestřovala pobyt českoamerická rodinka u vedlejšího stolu. Americký pán si po chvíli všiml blikajícího vánočního stromku na mém svetru, a halasně na něj upozorňoval své děti ("Look at her sweater! It has batteries!"). Když nám donesli jídlo, začal dětem vysvětlovat, že jakožto evropanky jíme burger příborem, zatímco v Americe se jí rukama, aby se s tím člověk hezky zaprasil, a řekl, že děti si budou moci vybrat, jak jíst burger, protože jsou napůl americké a napůl evropské. Nejvíc mě ovšem rozložilo, když před tou holčičkou řekl Jesus Christ, ona to po něm začala opakovat a on prohlásil "Daddy has sprostý jazyk." tou jeho americkou výslovností.
Tohle by se mi u nás stát nemohlo.

Celé to hrozně rychle uteklo a najednou jsem stála na nádraží jen s Hanou a Larou, pomohla jsem jim vynést tašky na jejich nástupiště, zahlédla jsem, jak opodál přijíždí můj vlak, a tak jsem se k němu honem vydala, abych zabrala nějaké pěkné místo k sezení. Ve vlaku bylo dokonce teplo a cesta uběhla nad očekávání rychle, ovšem když jsem svým červeným šrotem odjížděla z nádraží, po šesti letech řízení jsem musela podstoupit silniční kontrolu. Páni strážníci chtěli naštěstí vidět jen řidičák a nechali mě jet, za což jsem jim velmi vděčná, protože už jsem se viděla v horké sprše a následně pod peřinou, což jsem hned po rychlé analýze obdržených balíčků hned uskutečnila.

Dneska byl takový líný a trochu zvláštní den. Jako vždycky je mi trochu smutno z toho, že čarodějnice bydlí tak daleko a že jsem si je nemohla zabalit do jedné z těch krabiček a vzít domů, ale hádám, že jsme se neviděly naposledy a zas to přejde. Pořád jsem se úplně nezbavila té zimy, bolí mě hřbet a končetiny a moc tomu asi nepomohlo ani odpolední výlety s koňomutkami. Ale sněžilo, nádherně hustě chumelilo, a v tom jsem přece nemohla zůstat zalezlá doma!

 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 18. prosince 2016 v 20:05 | Reagovat

Bolest končetin nás asi zmáhá všechny. Cítím se víc jak důchodce než včera. Sice už mi není zima a nejsem hladová, ale všechno mě bolí! :D

Taky je mi po tom všem nějak smutno. A nějak se mi zalíbila myšlenka, že co kdybychom se domluvily na nějaký výlet třeba na jaře? (je to jen nápad, ani netuším, kam a tak :D)

2 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 18. prosince 2016 v 20:37 | Reagovat

Dámy ... zkuste si s mrtvýma rukama zdobit tři plechy perníčků. Má jemná motorika je zjevně na věky v hajzlu. :D

Což o to, já bych ten burger klidně do ruky vzala, ve středu jsem od toho klasickýho kravího byla zapatlaná všude, ale vzhledem k tomu, jak mě zaskočila konzistence, obávám se, že v tom případě by mi na zemi skončila asi tak polovina a ne jenom ten jeden kousek. :D Ale rodinka to byla super, o tom žádná. :D

[1]: Pokud mě nebudou nějak příšerně týrat diplomka a státnice, byla bych pro. :)

3 Lowri Lowri | E-mail | Web | 18. prosince 2016 v 21:18 | Reagovat

[1]: Trochu se děsím, jak budu fungovat v práci, po takových i jednodenních setkáních mě to tam obvykle štve víc než jindy. :D

Klidně bych někam vyrazila, pokud by to šlo, ale taky nevím, jestli mě napadne kam. Tohle organizování nejlíp umí Verča. :D

[2]: Ou. :'D Já jsem se krom obstarání zvěře dneska fakt flákala a válela. Perníčky jsem letos úplně vypustila, nesehnala jsem to dobrý těsto, co jsem měla loni, ani vykrajovátko losa, a nějak se mi do toho vůbec nechtělo. Mám ale dojem, že mě to dřív či později bude mrzet. :D

U takových tlustých burgerů mi vadí, jak to právě z té druhé strany leze všechno ven, když se do toho kousne, tak to radši pitvám tou vidličkou. :D

4 Kelly Kelly | Web | 19. prosince 2016 v 6:45 | Reagovat

[3]: Tak díky za důvěru. :D Ale jo, někam bychom vyrazit mohly, nějak to prozkoumáme!

5 Hanyuu Hanyuu | Web | 19. prosince 2016 v 15:33 | Reagovat

[3]: Mně většinou dělá problém fungovat v práci po víkendových setkáních. Jak na to hned navazuje pondělí, není to dobrý. :D
Ale takhle na sobotu mi to nijak neva. Je čas zregenerovat. Sice mě pořád všechno bolí, ale to není nijak podstatný. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: