Je to jako v hororu

26. listopadu 2016 v 22:25 |  Kňučení
Již šestý den se u nás drží příšerná hustá mlha, skrz kterou je vidět jen několik desítek metrů kolem a pak už končí svět. Bývají tady takové mlhy, ale nepamatuju se, že by se někdy držela takhle dlouho v kuse.
Což o to, vypadá to epicky, jako z nějakého apokalyptického filmu; pravděpodobně v tom však žijí mozkomoři, a navíc, přestože jsem venku ráda a na počasí se příliš neohlížím, do té lezavě studené bílé tmy se mi už vůbec nechce.
A můj mozek domítá zpracovat fakt, že začíná advent a že by bylo dobré sehnat si nějaký adventní kalendář.



On se totiž můj mozek zjevně zasekl někde v těch srpnových večerech, kdy jsem si po večerech ve stínech stromů četal Journal 3. Od tohoto kouzelného dobrodružství přestal vnímat, že se čas posouvá dál, a když si to uvědomí, panikaří.
(Snad mi s tím prodléváním v minulosti pomůžou Bachovy kapky, co jsem tuhle dostala.)
Nicméně, snažím se nenechat si tímto zkazit nejhezčí období v roce, a tak jsem pověsila svoji skromnou, avšak pro mě plně dostačující výzdobu, zapálila jsem svíčky a nahodila vánoční hudbu, a ono to nějak půjde. Navíc jsem zaslechla, že má být příští týden slunečno, teploty těsně kolem nuly a koncem týdne sníh, tak doufejme, že nám nelžou.

Tento týden byl snad nejlepším a nejsnesitelnějším pracovním týdnem za dlouhou dobu. Většinu směn jsem trávila s bratrem probíráním všemožných blbin, které mě baví a o kterých tam s nikým jiným mluvit nemůžu, což byla příjemná změna. Uznávám, je asi trochu trapný chodit do jedné práce s mámou a bratrem, jenže tak to tady prostě je; malé město, lepší práce než fabrika se tu hledá dost těžko a ty fabriky se od sebe příliš neliší, tak proč by rodinní přílsušníci nemohli pracovat v jedné, že. Do této jsem byla vržena jako naivní kuře hned po maturitě, aniž bych o tom více přemýšlela ("Musíš přece do práce!", a ty důležité věci o světě jsem se naučila až potom), a pak uběhlo pět let a já jsem o tom pořád nestačila více přemýšlet. Tedy, vím, že tohle pořád dělat nechci, ale nevím, co bych vlastně chtěla dělat, a dost se bojím něco měnit, protože tohle navíc není tak hrozný, no, jsem v tom poněkud ztracená a občas mě to trápí. Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
Chtěla jsem říct, že se tam s nikým příliš nebavím, částečně proto, že nemám moc o čem, a částečně proto, že se lidí pořád docela bojím, i když už je to lepší, než bývalo, takže je vcelku fajn mít tam aspoň nevděčnýho mladšího bratra.
Nějaký zásah vesmíru mne ovšem přiměl, abych se přihlásila na firemní vánoční večírek. Ohledně toho rozhodnutí se mě zmocňují lehké pochyby, ale kdo ví, třeba to nakonec bude dobrý, a když ne, vždycky můžu vypadnout hned po večeři.

Když jsem už v létě kupovala první vánoční dárky, měla jsem z toho dobrý pocit. Ostatní jsem vymyslela až podezřele snadno a během října a hlavně listopadu jsem se je jala kupovat, jenže nastala krize. Jedna věc mi nevyšla tak, jak jsem plánovala, z čehož jsem zpanikařila, najednou jsem nevěděla, co komu dát, všechno mi připadalo hrozně málo, ale nakonec jsem to nějak vymyslela. Sice mi to pořád připadá málo, ale aspoň už vím, jak to provedu, a ty věci, co jsem v té panice nakoupila navíc, do nějakých narozenin nebo příštích Vánoc neshnijou.
Příště už se ale na ten předstih patrně vykašlu a vrátím se ke svému osvědčenému systému.

V minulém článku zmiňovaný a opěvovaný film o fantastických zvířatech se stal mojí novou obsesí, jak se dalo očekávat. Neměla jsem tušení, jak mi tento kouzelný svět chybí, dokud jsem to neviděla, a teď jsem šťastná, že je zpátky, možná o chlup lepší, než býval. Jede v tom dokonce i máma; ta přišla s tím, že kdyby to v domažlickým kině ještě dávali, tak chce jít znovu, čemuž nemůžu odolat, a tak za dva týdny vyrážíme a těším se snad víc než předtím.
Často vzpomínám na to, jak jsme v dobách potterovské mánie vždycky po kině douho čekali, až film vyjde na kazetě/DVD a až jej budou mít ve videopůjčovně, a pak jsme to během víkendu viděli několikrát, abychom si to co nejvíc užili a zapamatovali. Teď mám YouTube a tam celý soundtrack a spoustu trailerů a rozhovorů a kdovíčeho ještě, a v této souvisloti vidím, že je to vlastně zázrak.

Kromě toho se rychle blíží adventní slet čarodějnic, tentokrát v ZOO. Ještě před pár dny mi připadalo, že je to ještě dost daleko a na nějaké těšení je tedy ještě příliš brzy, ale pak mi zmijozelská koelgyně psala kvůli srazovým detailům a o tom, jak se těší, načež mi to začalo hlodat v hlavě, můj mozek si uvědmil, že prosinec je už za pár dní, a začala jsem se těšit taky.
Jen ještě ne zas tak moc.

 


Komentáře

1 Dominika Dominika | Web | 27. listopadu 2016 v 6:54 | Reagovat

Tak u nás jsou zatím slunečný dny, advent vítá krásný počasí. Jen ten sníh zatím nikde....

2 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 27. listopadu 2016 v 17:36 | Reagovat

Adventní kalendář jsem díkybohu obdržela už k narozeninám. Sice se nad tím včera babička pozastavovala, ale i ve svém věku ho prostě potřebuju. Není lepší motivace po ránu než vidina kostičky čokolády.

Už aby to bylo ... ty dárky už mi tu docela začínají překážet! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: