Krákorám na větvích

3. října 2016 v 21:57 |  Kňučení
Tento článek jsem rozepsala v sobotu. Po několika řádcích mi došlo, že se mi vlastně vůbec nechce tolik mluvit.
Víkendy jsou poslední dobou divný. Trochu smutný, trochu zmatený, náladovější než všední dny. Většinou se mi nic nechce, za což se následně nesnáším. Čarovný kolečko.
A tak se vystřídalo pár všedních a volných a víkendových dní, pár dní se sluncem a pár dní s deštěm, přišel říjen, jehož první den jsem strávila v tričku a kraťasech poměrně spokojená, protože jinak jsem letos ohledně podzimního počasí trochu Grumpy Cat.



Tohle léto jsem se naučila trávit spoustu času v lese a chodit si tam číst, a zejména u toho mě mrzí, že už to teď nejde, aspoň ne večer, a jindy na to není příliš prostoru. Taky jsem zjistila, že se mi ty Gravity Falls knížky blbě čtou jinde než v tom borovým jehličí, což je poněkud mrzutý fakt.
Nicméně, nepodléhám depresím, nebo se o to aspoň snažím.
Nakoupila jsem si suroviny k pečení, podzimní koření, sehnala jsem jablka a ořechy a dýně a chystám se napéct spoustu dobrot, když je tahle sezóna. Dále si chci pořídit několik huňatých klubek vlny a jehlice a konečně poprosit mámu, aby mě naučila plést. A taky si koupím barevný punčocháče, legíny s hvězdičkama, sukni s kapsama a pěkný boty a nebudu pořád nosit jen rifle, neb jsem zjistila, že si v nich připadám bramborovější než obvykle. A nějak to zvládnu. Do Vánoc je to ještě v cajku.
The most wonderful time of the year začíná podzimní rovnodenností.


Jednou mě napadlo, že by možná nebylo od věci pořídit si skutečný foťák a trochu se s tím naučit, když už cvakám stále a téměř všechno. Myslím ale, že je lepší, když vytvářím tyhle spontánní obrázky, když si prostě řeknu "jo, tohle je pěkný, to vyfotím!" a občas tak vzniknou kouzelné momentky. Kdybych s sebou tahala nějakou krabici a fotila bych cíleně, to kouzlo by tam už nejspíš nebylo.

V sobotu jsem si náhle a nečekaně vzpomněla na Svět knihy. Na to, jak jsem plna euforie spěchala z parkoviště ke vstupu s myšlenkou, že brzy uvidím jedny ze svých nejoblíbenějších lidí vůbec, a vyhlížela jsem při tom jiné oblíbené lidi, které jsem znala jen jako shluky jedniček a nul na obrazovce mého stříbrného prcka, a jak jsem byla celkově nadšena tou spoustou introvertní socializace a papírových pokladů.
Tu akci mám moc ráda.


Hodně jsem teď psala do toho sešitu s modrýma kytkama, který jsem si tam koupila, sem tam jsem tam něco nakreslila, a najednou jsem shledala, že asi po měsíci potřebuju nový, protože se tato činnost ukázala být velmi zábavnou. Koupila jsem si sešit s pávem; nedávno jsem přišla na to, že mají pávi velmi hezkou kombinaci barev a že je mám vlastně ráda. Taky jeleny. A hranostaje. Ne že bych nevěděla, že existují, ale nikdy jsem je asi doopravdy neviděla.
Těším se, až si do sešitu s pávem budu malovat galaktický axolotly a tvory s lístkem na hlavě.

Znáte takový ten moment, kdy si vzpomente na nějakou blbinu, která se vám stala už před nějakou dobou, nikdo jiný ze zúčastněných už si ji pravděpodobně ani nepamatuje, a vy si kvůli tomu náhle začnete připadat příšerně trapně?
Přesně tohle se mi stalo jednou ráno minulý týden. Bylo to moc pěkný ráno, dokud jsem si nevzpomněla na jednu pitomost, kterou jsem vyvedla v osmý třídě, a nezačala jsem se za sebe strašlivě stydět. Vydrželo mi to asi dvě hodiny a pěkný ráno už to pak nebylo.


Minulý týden to byl zrovna rok, co jsem byla vymrštěna z koňského hřbetu elegantním obloukem do vzduchu a přistála jsem hlavou na špalíku, což mi způsobilo krátkodobou amnézii, dvoudenní pobyt v nemocnici a dva týdny na nemocenské. Až na tu ztrátu paměti a nemocnici to bylo celkem fajn, měla jsem lehkou hlavu, zdály se mi pěkný věci, ze kterých jako bych se v těch dnech nemohla úplně probudit, a zrovna byl takový hezký barevný podzim. Doufám tedy, že to nebyly haluze, protože letos jsou stromy stále tvrdohlavě zelené a mě to místy lehce znepokojuje, protože od té nehody místy dost pochybuju o tom, jestli je realita skutečná. I když, Brumbál vlastně jednou řekl tu moudrou věc o tom, že věci v naší hlavě jsou taky skutečné, a tak ten sousedčin ořešák, který jsem sledovala z okna, prostě byl celý zlatožlutý a nebe bylo modré a listí se houpalo ve větru.
Nelíbilo se mi mít úraz hlavy a límec na krční páteř, ale líbilo se mi, že v těch dvou týdnech nikdo nikam nespěchal.


P.S.: Ten článek nevalné hodnoty máte aspoň se soundtrackem. Jsou to písničky, které jsem si oblíbila za poslední měsíc a myslím, že se k tomuhle období hodí. Chtěla jsem je umístit do samostatného článku, ale jsem na to příliš líná.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: