Kafe a Tumblr.

2. září 2016 v 11:32 |  Kňučení
Včera večer jsem si začala v hlavě sumírovat článek. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, nad čím to vlastně přemýšlím, a když se tak stalo, ukrutně jsem to chtěla napsat hned. Jenže jsem seděla v práci, a měla jsem tam sedět ještě dlouho, takže to prostě muselo počkat do rána. Docela krutá situace, když po dlouhé době, kdy vůbec nemáte chuť blogovat, tu chuť najednou dostanete a zrovna blogovat nemůžete. Zapisovala jsem si ty nápady aspoń na papírky, abych k tomu ráno nesedla a tupě nekoukala a nevyšel z toho zas nějaký trapný plivanec.
Doufám, že nevyjde, protože to včerejší nadšení se samozřejmě poněkud zmenšilo.


Přilšo září, což jsem přes únavovou krizi sotva zaregistrovala, a přestože už je ráno ve vzduchu podzim a těším se na barevné listí a slunce v orosených pavučinách, léto jsem ještě úplně neodpískala. V pondělí cestuju, vyrážíme na dovolenou do severoitalského Caorle a myslím, že u moře ještě bude léto stoprocentní.
Mám-li být upřímná, nikam se mi nechce a ten týden dovolené bych radši strávila v lesích kolem naší vesnice. Ono je totiž fajn občas kouknout na nějaký obrázek ze světa a říkat si, že se tam někdy chci podívat. Jenže když se pak skutečně můžu někam podívat, nastává problém. Děsí mě ta dálka, i když je to prý "jen" sedm set kilometrů, ale je to sedm set kilometrů od domova, od koňomutů, od rodiny, od mojí postele, je to cizina, je tam spousta lidí a spousta vody a všechny tyhle věci mi působí značnou nervozitu. Bude to lepší, až vyjedeme, do té doby mě ovšem čekají tři dny záchvatů úzkosti.
Musím myslet na to jídlo a na škeblanky a hrad z písku a tričko s Bambim.


Minulý víkend jsem se účastnila čarodějnického sletu, a i když mi bylo líto, že se nesešla celá skupina, i tak to bylo moc fajn, jako všechny podobné akce. Tedy až na to vedro, které mě, jak se zdá, pronásleduje vždycky, když se vydávám k Pardubicím. Ale po letech jsem spala ve stanu a seděly jsme venku u ohně a koukaly na hvězdy, taky jsme byly na pouti, kde byly drsnější kolotoče než na proslulých Chodských slavnostech a ve vlaku s námi jel Vincent van Gogh, který vypadal dost smutně. Asi proto, že neměl slamák a slunečnice na polích už odkvetly. Seznámila jsem se s princeznou Larou, která už nemá tolik fenčí uši, přesto je stále boží a boží jistě zůstane.
Přestože jsem měla v pondělí volno, návrat mezi mudly byl tentokrát hodně krutý a jsem vážně ráda, že už je pátek.

V úterý jsem na obvyklém nákupu potravin objevila v Adalbertovi bombičkové pero, a tak putovalo do košíku taky. Mám trochu úchylku na propisky a tušky a různé sešity a strašně mě baví si něco zapisovat, takže tohle bylo prostě must have. Díky tomu peru jsem našla uplatnění pro ten pěkný deník s modrými kytičkami, který jsem si přivezla ze Světa knihy.
Mám ráda Tumblr.; nebudu říkat, že ne, nebo že je to jen guilty pleasure, prostě ho mám ráda. Baví mě si občas jen tak sednout, dát si kafe a hledat tam hezký věci, fanarty a obrázky podzimu a psychologické fakty a tak. Sem tam jsem tam našla fotky od podobných grafomanů, jako jsem já, a jejich skutečně vymazlených deníků, do nichž si píší, co se jim přihodilo hezkého a o tom, co mají rádi. Tak jsem to začala taky dělat, a i když to není takový estetický skvost (protože jsem prostě upatlaná brambora, ale důležité je nadšení), je to zábavná a uklidňující činnost a tím perem na bombičky bych nejraději psala neustále.
Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Známe přece své lidi.


Když už jsme u deníků a radostí, v polovině srpna jsem měla vskutku Vánoce.
Koncem července vyšel američanům Journal Number Three, ta kouzelná kniha, kolem níž se v podstatě točil celý děj Gravity Falls. A když se na internetu začaly objevovat fotky a teorie, řekla jsem si, že tu knížku prostě potřebuju mít doma. Tak jsem po srpnovém výplatním dnu podnikla smělý plán (aneb objednávání věcí ze zahraničí příliš nedůvěřuju) a za čtyři dny jsem ten skvost držela ve svých odrbaných prackách.
Čekala jsem, že to bude něco na způsob potterovských Fantastických zvířat, ovšem tahle epičnost je nejen vizuálně krásná a propracovaná, ale zároveň obsahuje příběh, který by si zasloužil vlastní seriál, a spoustu věcí, díky nimž ten kouzelný animáček miluju ještě víc. Seriózní vědecký výzkum strejdy Forda je všechno, jen ne seriózní, a člověk se nad tím pobaveně usmívá, a potom přijde rána, která vám vyrazí dech, a to se mi strašně líbí.
Ten týden, kdy jsem se tím prolouskávala, bylo skutečně letní počasí, a tak jsem si každý večer chodila číst na svůj šutr pod borovičkami na kraji lesa, na konci jsem brečela a za to čarovné letní dobrodružství jsem nesmírně ráda.


Přestože mám podzim ráda a těším se na něj, je mi trochu líto, že na takové čtení v lese a vyhřívání se na kopci se skálou už příliš počasí nebude, a i kdyby bylo, stejně bude brzy tma.
No, bude další léto, a troufám si tvrdit, že dřív, než bychom čekali.

 


Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 2. září 2016 v 13:49 | Reagovat

Bombičkové pero je nejlepší! Ve škole s ním píšu pořád, i když na mě většina ostatních lidí kouká, jak kdybych přišla z minulého století. Nedám se. >:D

Já se na podzimní notu naladila už včera (vlastně už posledního srpna večer), ale to už stejně víš. :D Každopádně doufám, že lov škeblanek bude úspěšný a že si to parádně užiješ, o čemž jsem pevně přesvědčená. ;)

2 Kelly Kelly | 2. září 2016 v 21:08 | Reagovat

Já jela ve škole jen na bombičkách, měla jsem přesně tohle a po nějaké době mi začalo téct, takže bacha na to. :D Plánuju si pořídit nějaké kvalitnější, jenže zatím na to nejsou tak úplně finance.

Jinak si myslím, že to s léty půjde postupně do kelu, protože letos už prostě taková vedra jako loni nebyla a nemyslím, že se to tak úplně zlepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: