Březen 2016

Konečně doma... a jaro

28. března 2016 v 20:26 Kňučení
Musím přiznat, že jsem letos téměř zapomněla, že existují nějaké svátky jako Velikonoce. Věděla jsem jen, že koncem měsíce bude čtyřdenní víkend, proč to, to už mne nějak nezajímalo. Pravda, je že mě to příliš nezajímá ani teď, jen jsem za ty čtyři dny volna hrozně ráda. Už to totiž bylo zatraceně potřeba.
Kromě toho nám změnili čas, a vůbec to není taková tragédie, jak jsem si myslela. Konečně se totiž umoudřilo počasí, a i když to ani dneska ráno nevypadalo příliš slibně, odpoledne už létaly včelky a hřálo slunce a potkala jsem první dvě fialky, z nichž jsem měla takovou radost, až jsem si je zapomněla vyfotit.
Přišlo to akorát včas, protože ač jsem na jednu stranu chtěla ještě kousek té líné zimy, z toho mozkomorového počasí už jsem začínala trochu bláznit.


Nadpis mě možná napadne během psaní

19. března 2016 v 12:17 Kňučení
Tak se mi opět po čase strašně zachtělo něco napsat na blog.
Trochu mě k tomu postrčil Twitter, trochu to, že jsem zas chtěla dělat něco jiného, ale zjistila jsem, že na to nemám volný dostatečně dlouhý časový úsek. A taky se mi přihodilo pár zajímavých věcí, o něco víc zajímavých věcí mě napadlo, a podobně. Taky to vypadá, že se k nám konečně zvolna vkrádá jaro, březen je za polovinou a já stále čekám na tu velkou věc, kterou jsem tušila už od ledna.
Kdo ví. Ještě se může stát spousta věcí.


Petice za vynález teleportu

13. března 2016 v 17:18 Kňučení
Dnešní odpoledne mělo být věnováno kreslení mé ultimate masterpiece, jenže mne pekelně rozčílila jedna kšiltovka, a tak jsem si řekla, že je to možná znamení k tomu, abych na svůj zahnívající blog vnesla trochu čerstvého vzduchu, dala vědět, že jsem ještě naživu, a tak vůbec.
Mám za sebou až podezřele pohodový týden, hořkosladký citový otřes, o něco větší srdce, málo fotek a i přes to odporné mozkomorové počasí překvapivě pozitivní náladu.
Třeba jsem si vyčarovala patrona a ani o tom nevím.


Všechny malé zázraky

4. března 2016 v 10:47 Kňučení
Únor vždycky býval podivný měsíc. Jaksi delší, než ty ostatní, přestože je vlastně nejkratší, a obvykle byl dějištěm všemožných kiksů, konfliktů, velké únavy a depresivních nálad. Dlouho se zdálo, že to letos bude jiné; utíkalo to rychleji a všude byl klid a bylo mi dobře. Mělo mi to být podezřelé.
Únor totiž nakonec nezklamal a v jeho posledním týdnu se to nakupilo všechno: drobné problémy nepozorovaně se vznášející ve vzduchu už delší dobu se náhle projevily v plné síle a odehrály se kiksy, konflikty, velká únava i existenční krize a jedno mimořádné citové zhroucení.
Kvůli tomu tady dnes ovšem nejsem. Všechno jsem nějak ustála, vyřešila jsem, co jsem mohla, i toho nemocného koně jsem zvládla vykurýrovat. A pak přišel březen a přinesl s sebou nevysvětlitelnou vidinu lepších časů a slunce do duše.
A spousty sněhu.

Oblíbenci: