Leden 2016

Smetáčky a lopatky

30. ledna 2016 v 20:21 Kňučení
Nejsem si tím úplně jistá, ale řekla bych, že můj blog právě zažil nejdelší období bez článku v celé své historii. Možná si to špatně pamatuju, nicméně pauza delší než týden tu není úplně obvyklá.
A víte co?
Nemám z toho ani trochu výčitky. A z této skutečnosti naopak trochu výčitky mám. Nemyslím ale, že je to nutné.
Během té doby jsem přemohla tu existenční krizi popsanou v posledním příspěvku (lidi jsou sice stále stejně odporné svině, jsem s tím už ale poměrně smířená), uvědomila jsem si několik věcí, napadla spousta sněhu a zase stihla roztát, přičemž mi oba stavy přinesly radost, a mám nevysvětlitelný pocit, že se blíží lepší časy.



Pomatení duše

20. ledna 2016 v 19:14 Kňučení
Upřímně řečeno nevím, co z tohoto výblitku nakonec vyleze. Ani jestli jej vůbec zveřejním. I když to pravděpodobně jo, vzhledem k tomu, že už jsem se rozhodla ten editor otevřít a nějak sem ta písmenka poskládat. Taky jsem trochu exhibicinoista, že, a asi chci, aby to lidi četli.
Nacházím se v podivném stavu mysli. Možná by bylo snesitelnější, kdybych se topila v depresivních pocitech a vybrečela bych kýbl slz, přestože se podobným situacím snažím vyhnout, jak jen to jde. Jenže nejsem smutná. Možná trochu naštvaná, jistě poněkud frustrovaná, a velmi zmatená. A příšerně utahaná.
Nejspíš za to všechno stejně může únava, avšak té se podle všeho jen tak nezbavím.

Bludný týden

17. ledna 2016 v 13:58 Kňučení
Jaksi mi všechno dochází. Energie, čas na věci, které bych ráda dělala, tělesná teplota, trpělivost, dobrá nálada, nadšení, čaje, které jsem dostala k Vánocům.
Statečně kopu dál; živou mě totiž nedostanou. Ovšem je to teď o něco těžší. Týden proběhl kolem, zastřený únavou a obalený blátem, sotva jsem jej postřehla; a příliš mě to netíží, protože to byl jeden z těch týdnů, u nichž raději předstíráte, že se nikdy nestaly.
Přesto jsem díky svému nezdolnému optimismu našla několik věcí, které mě potěšily, a některé dokonce velmi.


Trochu rekapitulace, trochu výhled, trochu všechno

6. ledna 2016 v 12:23 Kňučení
Nic podobného jsem původně vytvářet nechtěla. Protože předsevzetí nevedu, že, a co bylo, to bylo, rozumíme si.
To jsem si opět jen csi namlouvala. Jak jsem si tak v neděli odpoledne hrála s vodovkami a pokoušela jsem se z toho něco vytvořit, jak jsem to včera dopoledne zkoušela znovu a mezitím jsem trávila poněkud zvláštní odpolední směny, přemýšlela jsem. O tom, jak se teď všude vyrojila kupa článků o novém roce, novém já, novém začátku a podobně, a já jsem je s potěšením četla, neb mě zkrátka baví číst o tom, jak žijí jiní lidé, co dělají a jak přemýšlejí, až jsem si z těch náhodných shluků myšlenek v hlavě vytvořila celý článek, zrovna takový.
Napadlo mě pár věcí, které bych chtěla dělat, dělat jinak nebo podniknout. A neubránila jsem se ani letmým ohlédnutím a srovnáváním s předchozími roky. Jasně, každý den je stejně dobrý pro to, abychom něco změnili, avšak myslím si, že ten nový rok a vidina nepopsaného listu k těm změnám motivuje tak nějak víc.
A připadá mi zvláštní, jak snadno jsem si zvykla na to, že už není rok 2015.


Sněží, sněží

3. ledna 2016 v 11:54 Kňučení
Konečně!
Tak proč z toho, kruci, nemám takovou radost, jakou jsem myslela, že budu?
Pravděpodobně to bude tím, že je leden. Leden a únor pro mě bývají poněkud kritické měsíce. Vánoce jsou pryč, jaro ještě daleko, a mezitím se nachází jakési prázdno. Nevím, jak bych ty pocity přesně vystihla; první dva měsíce byly v předešlých letech jaksi těžší, děly se mi blbé věci, zdály se dlouhé a studené a nebylo se nač těšit (paradoxně nejpohodovější byly v debilním roce 2014). Negativní emoce ve mně zůstaly zakořeněné hlouběji, než jsem myslela, a tak když jsem včera ráno vyšla ven a zavalila mě ta vlna chladu z temně šedého nebe, přidusila jsem se úzkostí.
Roku 2016 mají tyhle kritické měsíce předpoklad být lepší, pokud se mi ovšem povede zahnat ty negativní vlny. Což, bohužel úplně jednoduše nejde.
Takhle jsem totiž vůbec začít nechtěla!

Oblíbenci: