Říjen 2015

Do nekonečna a ještě dál

31. října 2015 v 21:31 Kňučení
Nevím, jak se to mohlo stát, ale skoro bych zapomněla, že nějaký blog mám.
Děla se teď spousta věcí, a já jsem buď měla chuť psát, ale neměla jsem čas, nebo naopak. Nejspíš to znáte taky. Dnešního krásně slunečného podzimního dne se to konečně všechno sešlo pohromadě, a tak se do toho můžu pustit. Jen ještě musím přijít na to, kde vůbec začít, a vzpomenout si, o čem jsem chtěla psát.



Mráz, sníh, kino a věci kolem toho

20. října 2015 v 20:28 Kňučení
Venku to už pár dní vypadá, jako kdyby tady skutečně udeřila ta Temnota, která trápí Kosí bratry v aktuální řadě Supernatural, nebo jak kdyby se tu proháněly mraky mozkomorů, nebo obojí. To konstatní šero, zataženo, mlha a sychravo, které vládne, by mi jindy působily smutné a mrzuté nálady, ne však teď. Možná je to tím, že je to vcelku příjemná změna po té pekelné výhni, v níž jsme se škvařili celé léto, nebo tím, že jsem se naučila na všem nacházet něco pozitivního, nevím. Každopádně, i přes to, že je venku hnusně, pokouší se o mě jakási rýmička a musela jsem zase do práce, byl tetno týden velmi příjemný.


Zima se blíží

15. října 2015 v 10:47 O něčem konkrétním
Včera nás přepadl první sníh, a mimo jiné mi znovu připomněl tradiční reakci nezasvěcených lidí na informaci, že vlastním párek koňomutů: "To musí být krásný v zimě, to jsi jak Popelka!". Obvykle na to odpovídám trochu křečovitým úsměvem a neurčitým "Hm hm", protože skutečnost se od pohádky poměrně hodně liší. A tak mě napadlo, že bych do toho rozšířeného mýtu mohla vnést trochu světla a nastínit, jak to s těmi pohádkovými projížďkami zasněženým lesem a vůbec se vším v zimě vlastně je.


Podzimní pohoda

10. října 2015 v 20:58 Kňučení
Podzim jsem kdysi vlastně vůbec ráda neměla. V době školní docházky to bylo pochopitelné, protože se rovnal temnotě a utrpení ve školní lavici a hromadných dopravních prostředcích. První pracovní podzim taky nestál za nic, ovšem tenkrát byl ten rok celý totálně hrozný a nepříjemný. Od těch dob se to zlepšovalo a letos, letos je to učiněná krása, i přes tu nehodu a úraz. Zvlášť teď, když se mi vrátilo jasné a normálně rychlé myšlení a připadá mi tak, jako bych se probrala z dlouhého divného snu.



Alive and kickin'

5. října 2015 v 10:40 Kňučení
Ještě před týdnem jsem vstávala brzy a hned po snídani jsem vyběhla ven, do zamlženého lesa, s energií a nadšením sobě vlastním, a užívala jsem si podzimu.
Trochu mě mrzí, že to teď tak nejde, nicméně jsem strašně vděčná aspoň za to, že se odpoledne na chvíli vyplahočím na vzduch a slunce, podrbat koňstvo a jít se kousek projít s někým, kdo mě drží za ruku, abych nespadla, kdyby se mi zamotala hlava. Můžu obdivovat barevné stromy, každý den trochu jiné, a jsem ráda, že to vnímám a chápu, i když pořád příliš pomalu a zastřeně.
To jasné, živé myšlení mi chybí, avšak pomalu se začíná vracet. Vrací se mi můj starý entuziasmus, pozitivní myšlení a jistá bojovnost, kterou jsem si vybudovala a která se mi na pár dní ztratila. Ještě v pátek jsem brečela nad nějakou banalitou, a věřte mi, nelíbilo se mi to, i když to ta velká rána do hlavy trochu omlouvala.


Ztráta paměti

1. října 2015 v 19:57 Kňučení
Měla jsem připravený takový pěkný článek, o podzimu, seriálech a podobných banalitách. Měla jsem z něj dobrý pocit; občas se to tak stane, že něco napíšu a prostě se mi to líbí, a někdy je to přesně naopak, nejspíš to taky znáte. Některé odstavce z toho ještě použiju, ale nikdy už to nezveřejním tak, jak jsem chtěla v úterý dopoledne.
Blbnul mi internet, takže jsem si to napsala do textového editoru s tím, že to pak jen zkopíruju a přidám obrázky. Ty jsem si ráno hezky nahrála, než jsem šla ven, jelikož se internet vzpamatoval.Nedlouho po tom jsem si článek už nepamatovala (teď mi připadá, jako kdyby to psal někdo jiný). Chvíli jsem si nepamatovala vůbec nic.
V pondělí večer jsem jela pro bratra k jeho slečně, dávala jsem si u nich ještě kafe a stěžovala jsem si, jak se mi nechce po dovolené do práce, a taky že jsem přibrala a musím s tím něco dělat, a vykládala jsem, jak se těším na Halloween. Karma mě vyslyšela, asi. Nebo se vesmír prostě rozhodl vytvořit v mé existenci nějakou rovnováhu, protože mi zařídil prodloužení dovolené a odtučňovací tábor v jednom, a zároveň i značně srazil veškerou moji natěšenost, když mi v to obyčejné a nevinné úterní ráno poplašil koně a já jsem letěla k zemi, jako už mockrát, ovšem tentokrát tak nešťastně, že mě to po dvanácti letech ježdění poprvé dostalo do nemocnice.

Oblíbenci: