Květen 2015

There's no need to worry...

26. května 2015 v 11:57
...we love you more than you know.

Moje skvělá, dobrá nálada se schovala kamsi do křoví a nechce se jí vylézt a vrátit se zpět.
Vládne takové zvláštní počasí, ne úplně hnusné, vlastně docela příjemně zamračené, avšak teplé, ale asi jsou nějaké špatné tlaky, protože se necítím zrovna ve své kůži. Přidejte si k tomu napjatou atmosféru doma, další, nevím kolikáté už, zklamání od lidí. Nevím, jakým pohnutím mysli jsem měla za to, že to zrovna v tomhle případě bude jiné - a událo se to v práci, abyste si nemysleli, že mi někdo provedl něco špatného tady. No, a vyjde vám, co se vě mně asi tak odehrává.
Internet friends, y u no live closer?

Fňukat se ovšem nebude. To totiž myslím nemá nikdo rád, ale dát občas průchod svému skrytému exhibicionismu a potřebě se nějak svěřit nelze vždy úplně zabránit.
A vždycky, i v takových temnějších časech, se může dít něco pozitivního.


Carry on my wayward son(s)!

24. května 2015 v 11:32 Na poslouchání
Ta písnička je u mě dávno známá, stala se součástí horkého léta před dvěma lety, ani už nevím, jak k tomu přišla. Je boží, hudebně, protože dřív se to prostě sakra umělo.
Ovšem, nastal mi životní zvrat, díky němuž je na ní úplně nejlepší čas. Obrátila jsem se na víru, které jsem hrozně dloho odolávala, na Sema (unesou ho lidi co lovi lidi!) a Dína (má slabé srce), jejich ultimátně skvélé vozidlo a vůbec všechno a moc nechápu, jak jsem vydržela odolávat tak dlouho.
Nejspíš je na to teď prostě správný čas.
A nejspíš o mě díky tomu taky moc neuslyšíte :D


Je ze mě hobitek

20. května 2015 v 14:53 Kňučení
V naší vesničce a v několika málo ostatních částech chodského království jsem se stala minimálně senzací, ne-li téměř hrdinou. Lidi se hrozně diví, že jsem se v sobotu sebrala a jela jsem jen tak sama do Prahy, a že jsem dojela až na místo určení, místo abych zaparkovala u Ikey a zbytek dojela metrem. Jak trefně poznamenala Hanyuu, stal se ze mě takový místní Bilbo.
Připadám si hustá, že jsem se hecla a tu cestu jsem zvládla. Pomyšlení na to, jak skvěle si budu připadat, když to dokážu, bylo jedním z důvodů, proč jsem se k tomu odhodlala. Kromě toho čerpám pozotovní energii ze vzpomínek na setkání s milými lidmi a místy mě mrzí, že jsme zapomněly na tu fotku, neb se mi až nechce věřit, že se to skutečně stalo. Myslím, že už si dokážu lépe představit, jaké to je na nějakém conu, a příslovečně si sypu popel na hlavu za to, že jsem nad těmi akcemi někdy nějak frfňala. Dál žiju tady v tom Hobitíně.
Co myslíte: byla jsem z toho v pondělí po návratu mezi mudly tak naměkko, že jsem si malinko poplakala?


Kterak se písmenka zhmotnila aneb Ausflug nach Prag

16. května 2015 v 21:39 Výletník
Na rovinu říkám, že bych si zasloužila nějakou medaili za statečnost, jelikož té jsem za jediný den projevila asi víc než za celý život dohromady. Nejspíš to bylo tím, že jsem z toho všeho přestala dělat vědu: prostě jsem se sbalila, vzala vozidlo, navigaci a vyrazila jsem. Užila jsem si jak cestu, tak samotnou akci i setkání s lidmi, které jsem doposud znala pouze jako písmenka vyvěšená na internetu a pár fotek, a to bylo vůbec nejlepší. Nechápu teď, čeho jsem se na tom tak bála, ale asi to tak mělo být a teď už nemá smysl se tím zaobírat. Mám velkou chuť potkat takhle víc lidí, neb je to doslova čarovné :)


3x filmový tip

15. května 2015 v 12:03 Cool věci
Řekla bych, že většinu těch filmů, co sem umisťuju, už všichni stejně viděli, avšak baví mě si takto shromažďovat, co jsem vlastně viděla, z takových těch řekněme "menších" věcí.
Nýčko se mi toho naskupilo více, tak to splácám hezky dohromady.

Můj vysvlečenej deník (2012)

K české kinematografii nemám příliš důvěry (jediný, nač se z toho, co jsem zatím viděla, dá koukat, jsou Ženy v pokušení). Nicméně když jednoho dne zrovna pršelo, na youtube jsem objevila tento film, a tak jsem to zkusila. A byla jsem velmi mile překvapena. Odborníci na ČSFD jej ohodnotili na 48%, což mi nepřipadá moc fér. Dobře, žádný zázrak to není: příběh vypráví o sedmnáctileté Johaně, její rodině, kamarádech, jejich pubertálních radostech a strastech, o tom, jak se před dvěma lety pokusila o sebevraždu a podobně. Ale je to film mladý a svěží, hezky natočený a hudebně dokreslený, na deštivé odpoledne ideální oddychová záležitost.


Kick-Ass (2010)

Asi jsem ten film viděla pod vlivem špatné konstelace hvězd, či čeho, nebo byl prostě jen jiný, než jsem čekala. Ne že by se mi úplně nelíbil, ale nadšením z něj také neskáču. Ovšem byla to menší pípovina, než jsem očekávala, na to, že mi to doporučil bratr (živě jsem si vybavila, jak na to kdysi pořád čuměl, čímž se vysvětlila jedna záhada), a to mě potěšilo. Neurazil, nenadchnul. Možná jej někdy zkusím znovu.
Nejvíc mě tam zaujala ta filozofická úvaha o tom, že lidi mají děsně rádi superhrdiny, ale nikoho nenapadlo to skutečně zkusit (nebo jo, ale nemluví se o tom). A že se lidi ještě otočí a zdrhnou, když vidí někoho v průseru.

(Neměla jsem na to koukat s dabingem, ten byl otravný a nevím, který retardér to překládal.)

Něco jako komedie (It's kind of a funny story, 2010)

Něco tak milého, až roztomilého, jsem už dlouho neviděla, a troufám si říct, že ani dlouho neuvidím. I když to nepojednává o úplně veselém tématu, vtipné to je, trochu ujeté a také takové klidné a příjemné, člověku je z toho filmu prostě hrozně dobře. Plus si po jeho shlédnutí nepřipadám jako nevděčný parchant kvůli svým depresivním stavům (v pubertálních letech dosti hojným), protože i když má člověk dá se říct všechno, někdy mu to v hlavě prostě špatně přecvakne.
Navíc Emma Roberts v milé roli, kde jsem jí velmi fandila (další záhada známého ksichtu odhalena, taktéž bratrův oblíbený fim z dob společného pokoje).

Poznámka pod čarou mimo téma: kdybyste se čistě náhodou zítra odpoledne někdo vyskytoval v Praze na výstavišti a čistě náhodou se mě nebál jít pozdravit, hledejte rudou hřívu, brejle a kostkovanou košili :D





Padesát odstínů modré

11. května 2015 v 12:15 Kňučení
Anglicky mluvící národy používají modré barvy k označení smutné nálady, avšak dnešní zápisky budou všechno, jen ne smutné.
Přepadlo mě silné nutkání obohatit vody internetu nějakým svým výlevem, ovšem nemohla jsem se rozhodnout, mají-li to být fotky, hudební kus či deníčkový žblept. Načež mě osvítil nápad: proč nezpůsobit trochu chaos a nevytvořit z toho všeho jeden příspěvek, který bude hustodémonsky vyjadřovat moji vnitřní rozervanost a temná zákoutí mé duše?
Jak už jsem předeslala, smutnění se dnes konat nebude. Jak řekla jedna hodná mrtvá paní jednomu malému psychopatovi, život je příliš krátký pro tolik žalu (a on pak šel, postřílel patnáct spolužáků a žili všichni šťastně i po smrti, ha). Bude to zmatené, trochu, praštěné, velmi, modré, královsky, a skvělé, zatraceně dost.


Překrásný hořec naší máti, obvyklé zabíječky květin.


My day's done

10. května 2015 v 11:32 Cool věci
Slavme vzkříšení a těšme se, těšme!


Jak mě se hrozně líbí, že je ta holka tak normální, tak hezky brejlatá, nevyzáblá a roztomilá ^_^
Moc mi tam někdo takový scházel.



Holy shit, ein Chinchilla!

8. května 2015 v 12:05 Dobytník
Přemýšlela jsem, co bych mohla ukázat světu, pokud možno něco jinačího, než co tu bylo v poslední době. A vzpomněla jsem si, že už jsem asi docela dlouho nemluvila o svých huňatých ušatých kamarádkách.
Ono tady taky není příliš o čem. Chovají se a vypadají stále stejně (ani mi nepřipadá, že by nějak dále rostly), kromě toho, že na konci března oslavily první narozeniny, ve stejný den, jako náš bílý koník a moje sestřenice. Jsou ošmudlané, protože v místním zverimexu měli samé polské koupací písky, které moc nekoupou, takže jim po výplatě musím koupit nějaký pořádný. Měla jsem starost o Donnu, nezdála se mi úplně v pořádku, ale te|ď už zase je. A tak.
Ani moc fotit nejdou, protože mají asi na ocáscích trysky či co a nevydrží chvilku v klidu. Nicméně ve středu jsem se zdravě rozčílila a otravovala jsem je s foťákem tak dlouho, dokud se mi nějaké obrázky nepodařily.


Donna má takový moudrý výraz.


Tady si nejsem úplně jistá, která to je, ale vzhledem k tomu, že Donna je pometlo neustále se přemisťující nahoru a dolů a taky špinavý negr, který se nechce moc koupat ani v kvalitním písku, bych to odhadovala na Angelinu. To je oproti tomu drakovi zlatý, hodný tvor.


Kdyby se ty ludry pořád nemlely, mohla to být krásná fotka. Takhle je holt trochu rozmazaná.

Jinak, nadpis vznikl na základě shlédnutí jednoho videa praštěných Němců, kterému jsme se nedávno hrozně nasmáli:

Mluvící morče je ovšem správný :D

Historky z podsvětí

3. května 2015 v 12:21 Kňučení
Dozvěděla jsem se, že za týden tady zůstanu v pozici sám a opuštěn, protože mi mého drahého odvolají do Berlína na jakési školení. Moc radost z toho nemám, ale děsí mě to méně, než bych čekala. Což je dobře.
Nicméně jsem si vzala do hlavičky, že by bylo velmi záhodno do té doby zprovoznit náš dům, abych nemusela setrvávat tady s matkou, která by mi to pořád jen připomínala, a že by to vůbec bylo lepší.
Jenže to zas není tak snadné, jak se zdálo. Snažím se to nehrotit, protože to prostě nějak dopadne. A má-li problém nějaké řešení, je zbytečné dělat si starosti. Pokud problém řešení nemá, starosti nepomůžou.
Dělo se mi dost pěkného a zajímavého na to, abych nemusela přemýšlet nad špatnými věcmi.

Oblíbenci: