Duben 2015

Pomněnky

30. dubna 2015 v 11:08 Momentky
Aneb jedny z mých nejmilejších jarních rostlinek aneb významná součást mé celoživotní úchylky na modrou barvu ^.^

Jen mi připadá, že letos vykvetly nějak brzy.




Vysoce Dobrodružný Delší Víkend

27. dubna 2015 v 18:20 Kňučení
Dnešního dne jsme byli darovat krev.
A já jsem se příšerně nakrkla.
V průběhu zimy jsem v dobré víře začala zdravěji jíst, protože jsem měla čas si přřipravovat nějaká dobrá jídla. K tomu jsem začala pít zelený ječmen a cítila jsem se opravdu lépe. Nebo jsem si to alespoň myslela. Protože dneska mi paní doktorka na transfúzním oddělení oznámila, že mám velmi ošklivý krevní obraz a že mi tedy tu krev vzít nemůžou. Ptala se, co se děje, jestli jsem nezačala jinak jíst nebo se více hýbat, že jsem měla krevní obraz vždycky hezký. Tak jsem jí odpověděla, že to jsme asi doma, protože jsem se s příchodem teplého počasí začala hýbat opravdu více, a celé odpoledne intenzivního pohybu asi rejží nedoženu. A to jsem si naivně myslela, že když jsem tohle u sebe zlepšila, budu mít tu krev ještě lepší než předtím. Možná v tom má svůj podíl i to zimní pracovní vytížení, nevím. Vím jen to, že s touhle mrzutou událostí šla do kytek převážná část té chabé motivace, kterou jsem k tomuto počínání měla, a přestávám to tolik řešit. Když přijdu k večeru domů a budu mít hlad, prostě sežeru tři rohlíky a deset deka paprikáše, jako minulý pátek. Jak jsem pak byla spokojená! Nevím, jestli jsou mé teorie o tom, že efekt zdravého jídla je pouze psychologický, pravdivé, asi to bude kus od kusu. Hodlám si to na sobě ovšem ověřit.
Náladu jsem si pak spravila návštěvou Levných knih, kde jsme ulovili osm knih v průměru po necelé stovce, což se skara vyplatí, načež jsem spokojeně posvačino-obědvala Angus burger.
Za tři měsíce se ve Fakultní nemocnici můžou pacienti těšit na mojí polotučnou krev.


Awolnation-Thiskidsnotalright

25. dubna 2015 v 18:23
Od těchto umělců nejspíš všichni známe píseň Sail. Mám ji ráda, připomíná mi jisté hezké období a zejména pak jedno červencové ráno roku dvanulajednadva, které bylo vlahé a mlhavé po noční bouřce a čímsi hořkým pro mne zvláštní, tam se ta písnička přímo hodila. Pak se stala na můj vkus příliš profláklou a mé zbožňovaní trochu odeznělo, protože co si budeme nalhávat, já se nakonec odlišuju vlastně velmi ráda.
Dneska jsem shlédla poslední díl první série American Horror Story, ukázalo se, že jsem na něj skutečně nějak pozapomněla. Za oknem svítilo slunce, kvetly třešně, pofukoval větřík, právě tak, jak jsem to měla v plánu. V dobrém rozmaru jsem si před cestou ven skrze ten seriál vzpomněla na tuhle písničku, která zčásti provázela to méně šťastné léto dvanulajednatři, a jak jsem se zahleděla do toho klipu, velice se mi to zalíbilo. Vidím v tom několik asociací s výše zmíněným seriálem :D
A můj dobrý rozmar dnes odpoledne posunula ještě o pár levelů nahoru.


Za rohom sa tiene mihly, pichaly si hnusné ihly

23. dubna 2015 v 17:29 Kňučení
Předevčírem, tuším, jsem si vzpomněla na jeden slovenský megahit, který "letěl", když jsem byla malá. Sprayer frajer mi tehdy připadal hrozně hustodémonský, jen jsem nerozuměla, co přesně se tam zpívá. A tak jsem si prozpěvovala, že sprayer frajer písal na stenu místo "lubim ťa" sprejom Jůbinkra, myslíc si, že se tak ten sprej nazývá, a bylo mi naivně hezky a veselo.


S radostí pozoruju jarní krajinu, užívám si, že na sebe nemusím navlékat osmdesátšest vrstev oblečení, když chci jít ven, a připadá mi hrozně neuvěřitelné, že ještě před pár týdny padal sníh. A vůbec mi vůbec nepřijde, že nějaká hnusná zima někdy byla. Je to dobře. Hnusná zima by ovšem mohla poněkud zůstat tam, kam teď zalezla.


Oranžových obzorů není nikdy dost!

V pondělí byl významný den, slavila jsem devět let soužití (a soužení) s haflingovitým koníkem Sáňou, řečenou Hroch, připadně Hroší prdel. K výročí jsem jí věnovala volný den, a v neděli jsem měla egomaniakální záchvat hrdosti sama na sebe, protože jsme byly na procházce v sousední vesnici a mě běželo hlavou, jaký příjemný lesní koník z ní vznikl.
Stále ještě jsem nenašla ty pravěké fotky z prvního roku s tím koníkem, někdy je sem snad konečně dám.

Zdál se zvláštní sen o tom, jak se v naší vsi octnul vražedný dům, jaký byl v American Horror Story, v němž jsem náhodou bydlela, následně zemřela a zůstala jsem tam strašit. Nebylo to poprvé, co se jsem ve snu zjistila, že jsem už delší dobu po smrti. Tady jsem nejprve byla tím objevem silně konsternována a šokována (co se mi vlastně stalo se mi nepodařilo zjistit). Musela jsem vysvětlit svým rodičům, že už tam s nimi vlastně nejsem, což bylo téměř dperimující. V poslední době se mi ve snech často objevuje motiv toho, že jsem nějakým způsobem odloučená od své rodiny, aniž bych si to uvědomovala, a pak to zjistím a jsem tím zděšena. Čert ví, co to má znamenat (pokud jste někdo čert nebo tomu prostě jen rozumíte, byla bych ráda, kdybyste mi do té záhady vnesli trochu světla). Ale zpět k dnešnímu snu: když jsem se přenesla přes počáteční dramatický šok, přišlo lehké nadšení, protože jsem tam měla dostatek celkem zajímavé společnosti a hlavně jsem zjistila, že si můžu číst, a že na to mám věky. Vešekré nadšení ovšem zmizelo v momentě, kdy jsem se podívala ven z nějakého horního okna, uviděla jsem tam naši louku a došlo mi, že tam nemůžu jít. To mě přímo fyzicky bolelo i v posmrtném životě, a chvíli mě z toho mrazilo i po probuzení do skutečného života.


Nedávno jsem dokoukala první řadu toho seriálu, kdy přesně už nevím. Ani si vlastně nejsem jistá, jestli mi neutekl ještě úplně poslední díl, ha. To zjistíme. Každopádně jsem opět těžce fandila záhrobní romanci, přestože se mi takové stavy ani trochu nepodobají. Většinou se totiž řídím jedním tumblrovým heslem, "I don't like cute couples, unless they're 50% me". Jenže občas se dějí věci.

Dnes odpoledne jsem si dala zmrzlinu v kornoutu, ze stánku jako za starých časů, a šla jse se projít k těm sakurám, které jsem fotila minulý rok. To bylo dvaadvacáteho dubna. Letos mají teprve poupata, ale už trochu rozvitá, tak bych řekla, že jestli bude zítra dostatek slunce, ukáží se v celé kráse.
Byla jsem potom nakupovat se svojí mámou látky na závěsy. Dlouho už jsem s ní takhle nikde nebyla, takže to ve mě vyvolalo sentimentální náladu. Ta se ještě prohloubila, když mi máma koupila k nitím ještě hrozně hezkou tašku, jen tak, ať prý mám radost. Což mám. A mimo ní ještě trochu výčitky. Protože mě máma momentálně poměrně dost věcmi štve, ale pak udělá něco takového, a já si z toho připadám špatně a nevím. Nejspíš bych nad tím neměla tolik přemýšlet.

Zítra budu mít kulturní večer. Do vidlákových Domažlic zavítají Monkey Business, tak si půjdeme poslechnout hudbu. Moc jsem té hudební skupině nedůvěřovala, protože když se Češi snaží být světoví, obvykle to končí minimálně trapasem, ne-li přímo průserem. Ovšem když jsem si poslechla pár věcí od této skupiny, s potěšením jsem shledala, že v tomto případě se tak nestalo, a naživo si to poslechnu velmi ráda. Když už nic, mají boží Tonyu Graves!


Mimozemšťani se mnou asi mají jiné plány

18. dubna 2015 v 20:29 Kňučení
Rozhodně to tak momentálně vypadá.
Jaro se nám rozeběhlo přímo tryskem, aby dnes lehce zvolnilo (dopoledne jsem oknem zahlédla venku poletovat cosi bílého), nicméně mělo by to trvat jen chvilku. Beztak už ani ty nižsí teploty nevypadají nijak strašidelně, vzhledem k tomu, že včerejší deštík vylákal na svět nové, nežně zelené a křehké lístky na stromech, a já si, jako ostatně všechno ostatní, nesmírně užívám pohled na to, jak skrze tu jemnou zelenou krajku prosvítá slunce.
Filaky stále voní, kvetou trnky, magnólie a jiné stromy, létají čmeláci a tráva roste, což jako každoročně vyvolává lehký stres ohledně koňského zdraví.
Dočetla jsem Věk zázraků, skvělá to kniha, kterou, pokud jste ji ještě nečetli, vřele doporučuji naprosto všem. Ta kniha na mě velmi silně zapůsobila a tak nějak mě přiměla k tomu, abych se zamyslela nad sebou, svým životem a nad tím, jestli vážně chci to, co si myslím, že chci.


Nastal čas růžových stromů

15. dubna 2015 v 11:19 Momentky
Kolem osmé ráno jsem šla kolem své bývalé základní školy, trochu jsem přemýšlela o tom, jak je to už dávno a jak jsem ráda, že tomu tak je, když tu náhle jsem ji před sebou spatřila.



Bylo to neočekávané, jelikož ty, co jsem fotila loni, mají sice poupata, ale kvést se ještě pár dnů určitě nechystají. Ovšem tím to celé bylo milejší. Růžové stromy jsou na celém jaru stejně nejlepší ^.^

Kousky a střípky

12. dubna 2015 v 12:47 Kňučení
Už nikdy nebudu říkat, že něco bude tak či onak, protože to stejně nakonec ve skutečnosti dopadne úplně jinak. Mpžná jsem to už někdy říkala.
Také už nebudu sdělovat ani vymýšlet žádné konkrétní ani přibližné termíny toho, kdy bude náš dům plně funkční a obyvatelný. Protože se vždycky udělá jedna věc, člověk je šťastný, že se to hnulo kupředu a myslí si, že už to bude dobrý, jenže obvykle vyvstane iks ypsilon dalších věcí, které je potřeba udělat, aby to fungovalo, takže je to takový začarovaný kruh. Tedy to nechám plynout, ono to někdy bude. Budu doufat, že ještě letos.
Měli jsme teď dva dny volno, plus víkend. A kromě tahání hlíny a kopání krumpáčem se děly i jiné věci, z nichž pochází množství fotek, k nimž přidám trochu textu, a uvidí se, co z toho vznikne.

Here I go again on my own!

8. dubna 2015 v 19:24 Kňučení
Tak jsem si vzpomněla na svůj kdysi velmi oblíbený kus od Whitesnake.

A možná o mě teď chvíli neuslyšíte. Pár dnů, týden, možná víc, nevím. Co vím jistě je to, že navěky věků nezmizím, to v dohledné ani nedohledné době neplánuji. Jen teď budu mít poněkud napilno, věcmi veskrze příjemnými, nebo takovými, které něco příjemného způsobí. A tak je to dobře, ne?
Zítra přijede bagr a budeme kopat, betonovat, zapojovat a stěhovat. Mezitím bych se ráda zítra, v pátek a v sobotu tak na dvě hodiny utrhla na koňstvo, abych mohla jet v neděli do Chebu na motokáry (pokud bude hezky) a na nejúžasnější kuřecí steak ve vesmíru.
Zachovejte mi přízeň, já se vrátím!



Leonhardiritt 2015

7. dubna 2015 v 17:58 Výletník
Stejně jako minulý rok jsme se v rámci vyhnutí se hloupým českým velikonočním tradicím (jako pardon, ale nechat se řezat větví od opilých pitomců a děcek jako ten pitomeček mi opravdu nijak pěkné nepřipadá) vydali přes kopec do Furth im Waldu, kde se každoročně na velikonční pondělí koná velký a krásný koňský průvod. Jede spousta našňořených jezdců na ještě vyzdobenějších koních, povozů a mezitím dvě skupiny muzikantů v úžasných kostýmcích, kteří v té obvyklé imě za pochodu úžasně hrají.
Skvělá podívaná, jen počasí letos nic moc. Na závěr akce dokonce přišel opět hnusný studený blizard, ale pár obrázků se mi podařilo vytvořit.





Filmový tip: Interstellar (2014)

6. dubna 2015 v 12:41 Cool věci
Docela mě mrzí, že jsem prošvihla možnost vidět ten film v kině ve 3D, protože tady by to opravdu stálo za to. Rotující loď (trochu podobná té z Vesmírné odysey) plující vesmírem, průlet červí a posléze černou dírou a spousta jiných věcí. Ale domácí projektor byl přesto dotačující.
Vizuální zážitek na levelu dokonalosti. K tomu úžasná hudba Hanse Zimmera. A znepokojivý námět, silný příběh plný zajímavých myšlenek, který z hlavy těžko dostanete, jestli vůbec. Jistě, jako správná amerikánština se to neobejde bez jistých klišé, ale tomuhle filmu je moc rádi odpustíte.
Boží byli také ti roboti!

Jak to většinou bývá tak, že trailer vypadá hrozně hustě a film pak až tak skvělý není, tak u tohoto filmu je to spíš naopak. Tento trailer je asi nejlepší, který jsem nalezla.

Oblíbenci: