Únor 2015

Výhodný nákup

28. února 2015 v 19:51 Momentky
Už jsme mysleli, že to do vypůjčené oranžové dodávky nenarvem, ale nakonec se to tam nějak vešlo. Úplně všechno!


Obsáhlejší report z dramatické výpravy do Ikey očekávejte v nejbližsích dnech :D

Píšu článek

24. února 2015 v 19:52 Kňučení
... a dokonale frustrována počasím stále nedočkavěji vyhlížím jaro.
V sobotu to už vypadalo celkem nadějně, leč byl to bohužel jediný světlý moment v moři tmy, špíny a zimy. Z toho, co se po prosluněném dopoledni odehrávalo včera po mém návratu domů, jsem se beze srandy málem pozvracela. A každé odpoledne završuji úvahami o tom, že až připravím koňstvu žrádlo na ráno, ustelu si někde ve křoví a tam tiše a nerušeně zdechnu zimou. Už to zkrátka trvá příliš dlouho. A to mám stále v poměrně živé paměti tu vůbec nejodporněji nekonečnou předminulou zimu. Jak to jsem dokázala přežít bez újmy na fyzickém i duševním zdraví je mi stále záhadou.
Ale: sýkorky, vrabci a jiné venkovní ptactvo řvou o sto šest. Koně začali shazovat zimní srst. Mámě kvete v zahrádce čemeřice. Takže si říkám, že příroda to ví asi přece jen líp a že tyhle náznaky jsou dosti optimistické. Vzduch už je cítit jinak. A hlavně, hnusný únor už to má za pár.


Hroší kulatiny

20. února 2015 v 11:17 Dobytník
Dvacátého února roku 2005 údajně kolem třetí ráno vykouklo na svět střapaté zrzavé hříbě.
Tehdy jsem o tom neměla ani tušení (nacházela jsem se zrovna v tom nejtemnějším a nejhnusnějším období vůbec). Neměla jsem tušení ani o tom, že přesně za rok a dva měsíce si to zvíře dovezu domů a namísto vysněné idylky s vlastním koníkem nastane krveprolití. Devět let trvající boj, i když už to čím dál častěji připomíná mír.


Tomu hříběti, které dostalo jméno Sally, stihli za ten rok lidé poměrně dost ublížit. Jak moc to ve skutečnosti bylo, netuším, ale stačí mi to, co jsem se dozvěděla, a taky to, že než přišla k nám, bývalí majitelé začali na ročním hříběti jezdit, což by se správně mělo nejdříve ve třech letech, jinak si člověk zadělává na pořádný problém. Tedy spíš chudákovi koníkovi. No, tahle kobylka měla štěstí, protože přesně dva měsíce po jejích prvních narozeninách a dva měsíce před mými čtrnáctinami přišla k nám. Neuměla pořádně nic. Já taky ne. Lidmi zrazená začala využívat mé slabosti a nezkušenosti a rozhodla se, že zkusí lidi žrát. Trvalo strašně dlouho, než jsem jí aspoň trochu vysvětlila, že lidi se nežerou, a i po těch letech stále straší cvakáním zuby.
Naučila mě toho strašně moc. Především to, že mít svého koníka není taková idylka, jak se píše v knížkách. Že je to hlavně nekončící práce s nejistým výsledkem. A že když se mě takové velké zvíře pokouší sežrat, po dobrém skrze nějaké ťuťu ňuňu to s ním nepůjde. Vzbudila ve mě vytrvalost a odhodlání, o němž jsem netušila, že ve mě sídlí. Nevěděl to nikdo, a hlavně mi nikdo nevěřil, že u toho vydržím a že to zvládnu, leč zjevně to tak bylo předurčeno. Protože jsem fakt vydržela, a držím pořád dál a vydržím už asi napořád.


Devět let se Sešívačkou krásně vystihnutých v jednom obrázku :D

Když nastal ten správný čas, dokázala jsem si jí sama obsednout. Na tom, že to proběhlo tak v klidu, má velký podíl to, že ten koník, přestože je nevrlý a nemazlivý, nic moc neřeší, nebojí se a hlavně je tak ukrutně líný, že přimět jej provést nějaký rychlejší pohyb je zázrak téměř rovný zatmění Slunce. A ještě aby rychlé pohyby vykonávala dobrovolně, že.
Pak nastala éra courání se po lesích, protože to jí jde nejlépe. V letech 2009 a 2010 jsme se vydaly do průvodu na svatého Václava, kde překvapila chováním téměř vzorným.
Na jaře 2011 jí pak postihla těžká nemoc, a vypadalo to tenkrát hodně bledě, nicméně díky mé svědomité péči a Sánině bojovnosti z toho vyšla "jen" s doživotně více či méně šmajdavýma nohama. Někdy na ní není poznat téměř nic (rok po nemoci dokonce absolvovala další Svatováclavsnou jízdu), někdy, jako třeba teď, těma nožičkama sotva plete. Naučily jsme se s tím žít a společně si hrošíme dál.

Koníčkovi, kterému už Sally dávno nikdo neříká (nazývá se Sáňa, Sáňovec, Hroch nebo Sešívačka, v průběhu let to byla třeba taky Lama, Žuzůs, Hamí a spousta variací na špekouna), je dnes právě deset let. Dřív jsem často přemýšlela o tom, jaké to bude, až tohoto významného jibilea dosáhne, i když pak bylo dost nejisté, jestli se toho vůbec dožije.

Takže se k dnešní nostalgii přidává i vděk za to, že nám to bylo dopřáno.


Zprudlé žvastopunktsery na plzné včele

18. února 2015 v 11:47 Kňučení
(Čtení Stopařova průvodce mě začalo těžce bavit.)

Fascinuje mě život, jeho běh a to, jak se s ním pinožíme my, hloupí malí trapní lidičkové.
Trochu mě děsí to, co se mi aktuálně děje, tedy v tom smyslu, že je to hloupě mudlovské, jak jsem dříve ráda hlásila. Trochu mě mrzí, že mi díky tomu nezbývá prostor pro to, čím jsem se intenzivně zabývala dřív a že o mně skrze to ani není slyšet jinde než tady na blogu. Nicméně nepropadám panice, ani nějakým depresím, protože mě to všechno nesmírně těší. A až tenhle hektický blázinec přejde a věci se ustálí, bude to zase dobrý. Protože nastane nová éra, a nová éra bude ještě lepší!


Nejsem žádný mejdlo

12. února 2015 v 19:37 Kňučení
Mám pocit, že se mě chystá bacit jakýsi bacil. Už asi měsíc. Bylo by fajn, kdyby mě konečně bacil, tedy pořádně, když už, nebo kdyby táhnul, odkud přišel.
I když za to možná může ta přílišná aktivita, kterou od začátku roku vyvíjím a na níž nejsem moc zvyklá, přestože mě to těší. Nebo nervové vypětí. Nebo přepracovanost (opět budu dřít celý víkend). Nebo ta hnusná zima. Nebo všechno dohromady.
Nicméně ačkoli to tak vyznívá, stěžovat si nechci. To bylo jen tak na úvod, aby byli milí čtenáři v obraze, v jakém psychosomatickém stavu se má osoba nachází. Chci napsat něco pokud možno veselého o tom, co se kolem děje, a u toho stále nedočkavěji vyhlížet jaro. Nebo aspoň trochu slunce.


DJane HouseKat Feat. Rameez - Girls in Luv

10. února 2015 v 19:23 Na poslouchání
Abych pravdu řekla, interprety neznám (kromě toho Feat., kterej zpívá skoro v každý písničce, že). A tyhle "nové" syntetické taneční fláky, které zní všechny skoro stejně a rádio Kiss Proton jich přehrává asi pět pořád dokolečka, upřímně nesnáším.
Tak pořádně nevím, čím si mě zrovna tohle získalo. Možná tím, že nezní stejně. Slyším v ní takový retro nádech mých nejmilejších osmdesátých let. Cítím z ní slunce. A jak!
Když jí tak slyším, úplně jasně vidím, jak někdy v květnu jezdím jízdárnu opět se sluchátky (jelikož hudba mi velmi pomáhala držet rytmus a hlavně dýchat), koník pode mnou hezky kluše/cválá a k tomu svítí slunce. Spousta slunce. A mně ta představa úžasně těší a pomáhá mi přežít tohle studené únavné hnusoobdobí.
Je poměrně dost pravděpodobné, že v květnu už mi tahle písnička na jízdárně ve sluchátkách hrát nebude, protože mi jí do té doby to pitomé rádio zhnusí. Ale to bude pak a teď je teď. A teď se mi líbí.


Ten videoklip je děsně děsný a sexistický :'D

It's smaller on the outside!

7. února 2015 v 19:53 Kňučení
Ve čtvrtek, pátý únorový den, nadešel ten dlouho a útrpně očekávaný den, kdy z druhého konce naší trpané republiky přijely kamiony, jeřáb a dělníci a začalo se stavět. Čímž celá věc náhle ztratila značnou část své děsivosti, a to nejen pro mě.
Předtím to totiž byla ta vzdálená událost "někdy v únoru", kterou jsem si nedokázala představit, působila komplikace, konflikty a depresivní stavy. Jakmile se z "někdy v únoru" stal konkrétní den a instatní domek, jak to nazval náš podkovář, mi začal růst před očima, děsy odtáhly kamsi do nicoty. A i když se pořád musí něco řešit a platit, už mi to nepřipadá takové hrozné. Protože budu mít dům, z něhož budu koukat na louku se svými koňmi a činčily budou mít vlastní pokoj a budu tam jen já a můj skvělý muž. Což je něco, o čem se mi ještě tak tři roky nazpět ani nesnilo. A už vůbec ne před těmi devíti lety, kdy jsem na stejném místě ubytovávala lidožravou hrochoponici, nejnověji zvanou Sešívačka.


Filmový tip: Stopařův průvodce po Galaxii

5. února 2015 v 10:59 Cool věci
Řeč je o filmovém zpracování z roku 2005, jelikož knížky, ač mám tři díly doma, jsem ještě nečetla.
Tedy, přečetla jsem asi polovinu prvního dílu, do něhož jsem se přes veškerou snahu nedokázala pořádně začíst a hlavně jsem se nesžila s hlavními postavami, což je problém celkem zásadní. Arthura i Forda jsem si představovala jako takové nějaké slizké nesympatické strýce (přibližně tak, jak vypadali v televizním zpracování z roku 1981) a prostě to nějak nefungovalo. Což mi samozřejmě přišlo škoda. Když jsem se dozvěděla o existenci tohoto filmu, napadlo mě, že zkusím nejprve ten, že by mi to mohlo pomoci. V tomhle film splnil účel na výbornou, protože na všechny herce se velmi dobře koukalo a když si teď při čtení představím je, bude to úplně o něčem jiném. Speciálně Martin Freeman je můj velký oblíbenec a ultimátní sympaťák a jeho ksichty tomu celému dají nový rozměr.
Pak se mi do toho čtení začalo hrozně chtít, jelikož chci zjistit, jaké ty knížky jsou. Přesněji jestli jsou taky tak šíleně britsky ujeté jako tehnle film. Britská ujetost mi nevadí, naopak, je to nejlepší druh ujetosti, který znám, jen každému jistě sednout nemusí. Z toho mála, co jsem přečetla, mám navíc dojem, že ten film je poněkud odfláklý. Že když už se do toho pouštěli a točili to, mohli si na tom dát trochu víc záležet. Na druhou stranu film rozhodně ani neurazí a jako příjemná vtipná oddychovka poslouží víc než dobře. Jen se od toho nesmí čekat moc.


under pressure

3. února 2015 v 13:09 Kňučení
Když jsem minulý rok četla Ošklivé, nejvíc mě tam zaujala zmínka o tom, že při opearci, během níž se z lidí stávají krásní, se vymlátí zuby a nahradí se keramickými, které se samozřejmě nekazí ani nic takového.
Mělo by se to tak dělat běžně. Pak bych nemusela tak strašně trpět, jako dneska například. Jeden zoubek mě dost bolel, tak jsem se navzdory strachu vydala k panu zubaři pro pomoc. Ten mi daný zub brutálně bolestivě opravi, sdělil mi, že jej stejně nejspíš budeme muset umrtvit a jako pověstnou třešničku na dortu mi můj oslnivý chrup zrentgenoval, což se stalo téměř rozsudkem smrti. Za měsíc tam musím zas. Na brutálně bolestivou opravu asi sedmi zoubků najednou.
Oblíbenci: