Leden 2015

Travis - Why does it always rain on me?

31. ledna 2015 v 18:22 Na poslouchání
Těžko říci, jestli by se u mně zrovna tahle píseň těšila takové oblibě nebýt okolností, za nichž jsem ji objevila.
To jsem totiž loni časně zjara uchváceně sledovala těch několik málo dílů Doctor Who Confidential, které se mi povedlo ulovit (jsem stahovací analfabet a umím zacházet pouze s ulož.to), a byla jsem celá pryč z toho, jak milý a zajímavý pořad to je. V jedné z těch epizod zazněla právě tahle písnička, a nějakým příznivým vlivem hvězd se mi neodlučitelně spojila s tím seriálem. Tak, že jedu autem a poslouchám RockRádio, když tu mě náhle popadne vlna nadšení, protože "Jé, Doktor!".
Teď jí tak poslouchám a nostalgicky zamačkávám slzu (skutečně, protože je tak hnusné a divné období, které bych nejraději zaspala). Minulý rok tou dobou jsem tím hrozně žila. Tak moc, až mi to místy připadá trochu úchylné, ale asi není. Jen mi to prostě bylo strašlivě blízko. Vzpomínám, jak jsem v jiném díle toho pořadu objevila slečnu, která k tomu namlouvá komentáře pro nevidomé a já jsem z ní pak učinila hrdinku ve své fanfikci, protože se mi na to hrozně líbila. Té fanfikce byla vytvořena asi čtvrtina, a ta je zaznamenána v sešitě, který mi celou tu dobu leží na nočním stolku. Čímžto jsem na ní nikdy nezapomněla, ale jestli to někdy dokončím, nevím.
Protože už to není jako tenkrát, a to vím jistě, protože jsem to zkoušela vrátit. Jenže rok sice utekl rychle, ale byla to vlastně dlouhá doba, během které se stala a změnila spousta věcí, a všechno je jiné.
Což neznamená, že bych celý seriál přestala zbožňovat. Jen už to není to ono.

Každopádně je to pohodová skladba, která příjemně klidní mé rozrušené nervy :)


Tímto jsem se za leden dostala na rozkošných třináct článků :)

Koňstvo I.

29. ledna 2015 v 19:12 Dobytník
Poměrně často tu zmiňuju své koně, ale příliš obrázků s nimi tu nebylo. A protože se mi teď povedlo udělat pár hezkých, musím to napravit.



Stojím v koutě

28. ledna 2015 v 19:45 Kňučení
Vždycky, když něco řeknu, nebo si myslím, že to nějak bude, dopadne to nakonec úplně jinak. Jako například nyní. Počítala jsem s tím, že únavou nebudu mít na nějaké psaní na blog náladu, jenže mimozemšťané tomu chtěli zjevně jinak, a mě se psát hrozně chce. Tedy, psát; to asi ani tolik ne. Ale mám fotky, které sem chci vystavit, písničky, které mám ráda a chci vysvětlit proč. A tak. A je mi jedno, jestli to někoho zajímá, nebo ne, jestli se mi tu objeví nějaký komentář či nikoli. Prostě se mi chce, a tak to dělám. Líbí se mi to vědomí, že někdo třeba úplně cizí a zdaleka na to klikne a aspoň si to prohlédne.
Kromě toho, k mému velkému údivu, se žádná únava nekoná.


Přestěhováno

27. ledna 2015 v 19:00 Dobytník
Tedy zatím pouze ptactvo. Jelikož já si na nové bydlení musím ještě chvíli počkat, byla jsem akční a zařídila jsem svým opeřeným přátelům nový domov (při té příležitosti jsem zjistila, kolik toho lze stihnout za krátký čas, když nezevluju a nezdržuju se kravinama). Mám z toho radost, protože to vypadá mnohem líp než ty dvě zbytečné klece předtím a hlavně tam je dostatek prostoru pro to, aby mohli být všichni pohromadě.


Při té příležitosi se mi taky konečně podařilo vyfotit chůvičku, která se zřejmě úlekem z nového prostředí chvilku nehýbala (ale oklepala se rychle):


Na celé akci jsem vydělala dvakrát, jelikož jsem pro opeřenectvo pořídila stejnou klec, jako mám na činčily, čímž jsem získala dřevěné poličky, z nichž jsem vytvořila činčilám nové patro.


We can be heroes, just for one day...

25. ledna 2015 v 13:11 Na poslouchání
Obsahuje spoilery!

Píseň Heroes od pana Bowieho mám ráda už dlouho. Co mám ráda, zbožňuju jí! Je krásná, povznášející, nekonečná... A tak jsem v pátek koukala na očekávané finále čtvrté série American Horror Story (která mě narozdíl od jiných strašně bavila, protože padesátá léta a vůbec). A celou dobu jsem se držela v klidu, či spíš v konstatním napětí, které mi bránilo brečet, i když bylo sakra proč (Eve ne, Eve umřít fakt neměla). A pak paní Lange, má osobní bohyně, ke konci spustila tuhle písničku, a já takové vytí, že se tomu nevyrovná ani celoodpolední fňukání po End of time part II. Protože tahle písnička, a protože Bette a Dot, protože těm jsem fandila úplně nejvíc.
Moc pěkně to zakončili, opravdu moc.

Tak by mě zajímalo, vy, což jste také sledovali, co si myslíte o těch hudebních vsuvkách? Co jsem četla, tak na to velká spousta lidí nadává, ale mě se to strašně líbilo, protože to bylo takové zajímavé zpestření a vůbec mi nevadilo, že ty písničky nebyly dobové, spíš naopak.

Když yolo, tak pořádně.

22. ledna 2015 v 11:59 Kňučení
Spočítala jsem, že při režimu, jaký mě nyní očekává, budu mít normální volný víkendový den až v neděli prvního února, a to pouze v případě, že se do práce nepůjde, nebo budu příliš unavená. Do té doby nonstop dřina, žádný pátek, žádný víkend.
A mě to ani moc neštve.
Zvolila jsem si to dobrovolně, takže případně můžu nadávat pouze sama sobě. Navíc mi připadá lepší, když je té práce takhle hodně, než kdyby nebyla. Neříkám, že mě to tam občas neštve (občas dost), ovšem uvědomuju si, že nic lepšího bych teď prostě nesehnala, a tak jsem ráda za to, co je.
Kromě toho se nacházím v situaci, kdy se mi hodí každá koruna, a tady si tou prací navíc přivydělám docela slušně, takže je dobré té příležitosti využít. Navíc je zima a hnusně a na herky se mi stejně až tolik nechce, takže mi připadá celkem jedno, jestli sedím zavřená doma nebo v práci. Tam za to dostanu zaplaceno a mám pak čisté svědomí, když ty oře nějak ošulím, protože jsem unavená z práce. Až bude jaro a léto a hezky, zřejmě se mi o víkendech nebude chtít tolik dřít.
Taky chci být činorodá, protože když mám pořád co dělat, nemyslím tolik na kraviny a nevytvářím si bubáky v hlavě. A chci být hustá jako ti lidi z koňského fóra, o nichž jsem si četla. A je to výzva. A vůbec.
Na můj zvěřinec mi čas a síly zbydou, protože musí. Když se mezitím stihnu podívat na Star Trek nebo kousek filmu, bude to jen dobře. Zbytek je až na posledním místě. Beztak je mi bez čumění do asků, twitterů a fejsbuků tak nějak lehčeji.


Opět nastalo takové divné období. Ono se asi není moc co divit, venku hnusně, spousta starostí a únavy, to se nějak musí projevit. Nehroutím se z toho, jen mám blbou náladu. Utěšuju se tím, že každej mrak se vyprší, jak zpívá kouzelník Žito, a že bude zas dobře, protože to už tak je v životě zařízeno. Snažím se si z každého takového horšího období vzít nějaké poučení pro příště a vůbec do života, abych pak byla lepší. Bylo by sice fajn utéci do některého z těch mých fiktivních světů, jenže když mám takhle blbou náladu, jako na potvoru to moc nejde. Nicméně snažím se a ti, kteří se snaží, jsou vždycky o krok napřed před těmi, kteří tak nečiní. A když to nejde takto, myslím na to, jak bude jaro a co pak budu dělat s koňmi, o nichž si hodně čtu. Nebo vymýšlím, jak zařídím ptactvu tu obří klec, která mi včera přišla, což by bylo dobré do toho jara stihnout. Těší mě, jak jsou činčily u vytržení z nového patra s budkou. A po malých krůčcích to celkem jde, než se to zase zlepší úplně.


Nicméně mám pocit, že Lowri tak nějak pomalu umírá. Tedy Lowri jakožto ta osoba, která si s jistou roamtnickou vizí před rokem a půl zakládala blog a fungovala na něm ten první půl a ž třičtvrtěrok. Mění se. Dospívá, přestože se tomu stále brání, ale žádají si to okolnosti. Ztrácí naivitu, z čehož je trochu zmatená. Stále se hledá a začíná mít pocit, že se nachází, i když jinde, než kde si myslela, že je její místo. Možná je to pouze iluze. Z čehož je zmatená trochu víc. Každopádně má jiné cíle, plány a priority než tenkrát. Nevím, jestli jsou všechny ty změny k lepšímu, ale řídíce se heslem "co tě nezabije, dá ti sílu" hledím vstříc lepším zítřkům, v něž věřím. A kdo věří na zázraky, tomu se dějí.
Neznamená to, že bych chtěla seknout s psaním na blog, nebo že bych si chtěla zakládat jiný nebo něco podobného. Jen to tu zřejmě bude poněkud jiné. A možná si naleznu přiléhavější přezdívku.

Takže se prozatím loučím. Ne napořád, možná ani pro těch ještě devět či deset pracovních dnů v kuse, protože mám několik písní, které chci zjevit světu, na ty patrně v této době dojde.
Ale na pár dnů se loučím určitě.


PS: S tou věcí, jejíž součástí byl výjev z tohoto gifu, jsem se ještě tak úplně nesrovnala. A fakt jsem zvědavá, jak to celý skončí, což se dozvím zítra.
A ve škole by místo těch kravin měli učit, co je potřeba zařídit, udělat a připravit, když chce člověk stavět dům. Aby pak lidi nebyli vyplašení a za debily.

Queen+Adam Lambert: Bohemian Rhapsody/Killer queen

21. ledna 2015 v 10:55 Na poslouchání
Freddie je bůh a jako takový je jedinečný a nenahraditelný, takže toto představení kvalit originálu zdaleka nedosahuje. Nicméně musí se nechat, že se ten chlapec aspoň snaží. Nejlepší jsou stejně ti strýčkové ze zbytku kapely, na ty je radost se koukat, jak si to užívají :'3


A líbí se mi ty dvě písničky takhle pohromadě!

Dobrodružná cesta vesmírem a životem

18. ledna 2015 v 14:29 Kňučení
Aneb chaotický slepenec postřehů a myšlenek z uplynulého týdne.
V poslední době jsem dosti zaneprázdněná, ať už prací, nebo svými zájmy. Chodím do práce a pak se starám o pokojová zvířata a o koně nebo naopak a ve zbytku času sahám po knize či filmu, protože mám období, kdy mě všechno zajímá víc než obvykle, a svět je úžasné místo, v němž je stále co objevovat.
Ani mi nevadí, že musím pořád dělat přesčasové hodiny, protože i když to není úplně příjemné, pořád je mi to milejší, než kdyby ta práce nebyla. Obecně jsem ráda, když mám spoustu věcí na práci a nevím, co dřív, protože si tak připadám daleko víc naživu než jindy a hlavně nemám prostor pro vymýšlení neexistujících problémů a trápení s podobnými nesmysly. Což je úžasně skvělé.


This is Gallifrey

14. ledna 2015 v 18:29 Momentky
Aneb západy slunce zbožňuju, a ani nemusí být člověku moc smutno, aby si je užil (mám chuť si zase zjara přečíst Malého prince, ale to předbíhám).



Úplně po p... až do konce vojny

10. ledna 2015 v 15:24 Kňučení
Když jsem minulý pátek víceméně klouzala domů svým zděděným vozidlem Škoda Octavia, netušila jsem, že to je naše poslední společná cesta vůbec. Ne že bych jí na tom náledí rozflákala, to ne, dojely jsme statečně. Jen se definitivně rozhodlo, že se prodá, protože je jí pro mně škoda (s čímž souhlasím), a místo ní koupíme nějakou omaštěnku pro mě a něco pořádného mé drahé polovičce. Je mi z toho lehce smutno, protože jsem k tomu autu měla určitou citovou vazbu, ale pořád je to jenom auto.
Na přechodnou dobu mi tedy byla svěřena k užívání skorotchánova stará Felicie. Ta se sice klepe jako drahej pes, mám v ní neustále pocit, že mám otevřené dveře a má posilovač řidiče, ale aspoň jezdí. Včera se dokonce ukázala jako ultimátní dříč, když dokázala přivézt dvě tunové hromady písku:


Oblíbenci: