Prosinec 2014

L.P. 2014

31. prosince 2014 v 17:05 O něčem konkrétním
Moc hezký nápad, na který jsem jednou narazila u Guizmo (doufám, že se na mě za jeho převzetí nebude hněvat). Žádné bilancování, sáhodlouhé úvahy o tom, co, jak, kdy, proč. Jen momenty, věci a zážitky, které mě v tomto roce nějak ovlivnily, vryly se mi do paměti nebo byly prostě jen milé.
(Mimochodem, co je to za kravinu, že nadpis nesmí obsahovat pouze čísla?)

Sněhové zpravodajství a jiné věci

28. prosince 2014 v 15:10 Kňučení
Tak nám nasněžilo. Alespoň tedy u nás na kopci, i když i dole pod kopcem bylo toho bílého svinstva celkem dost. Vlastně je toho asi víc, než napadlo za celou minulou zimu. Divila jsem se, že z toho není zas nějaká kalamita, jenže pak mi došlo, že kalamitu už jsme letos měli.
Mám-li být naprosto upřímná, nemám z toho radost. Těší mě jen to, že z toho mají radost koně a že to na chvíli skrylo to nechutné bláto, nicméně až to roztaje, bude to mnohonásobně horší, než předtím. Jinak mi to vadí. Vadí mi to na silnici, protože skrz to musím jezdit autem a mám trauma z loňského karambolu, vadí mi, že je potřeba bagrovat a je na to omezený čas, přičemž takhle to asi těžko půjde, a tak. Dávno to není, co bývalo, a teď je to snad ještě horší.
K tomu je neděle, zítra mě čeká dřina a přepadl mě post-vánoční depresivní stav.


Jak jsem zachránila Vánoce

25. prosince 2014 v 14:52 Kňučení
Přičemž jsem je nejdřív málem zničila, a celé to vlastně vůbec nebylo tak tragicky dramatické, jak to zní, ale zní to decela hustě. Ovšem o tom, jak to vlastně tedy bylo, si povíme později. Kolem Vánoc se totiž událo ještě několik věcí, které chci zaznamenat, a musím to vzít popořádku, abych nic nevynechala. Tedy, nejsou to zrovna velkolepé a úžasné zážitky, jen takové obyčejné momenty a věci, které pro mně ale mají nějaký mizerný osobní význam.
A jsou Vánoce (kdybyste si náhodou třeba nevšimli). Možná málo vánoční, možná jiné, ale klidné a spokojené. O což tu jde stejně nejvíc.



It's the most wonderful time of the year

23. prosince 2014 v 11:27 Cool věci
Včera večer jsem zažila úžasný moment. Jela jsem večer z práce a poslouchala jedno z těch pubertálních cédéček, které obsahuje i pár vánočních písniček, včetně mé velice oblíbené O Holy Night. Tak jsem si při ní hezky pomaličku projela nasvícené a vyzdobené náměstí a to byl neskutečně kouzelný zážitek. A kdybych měla teď třeba volno, tohle by se mi nepoštěstilo, takže se všechno děje z nějakého důvodu tak, jak má.

Sice pořád úplně nevěřím tomu, že mi v adventním kalendáři zbývá poslední okénko k vyloupnutí, nicméně jinak je mi opravdu fajn. Ne příliš vánočně, ale prostě hrozně, hrozně hezky. A to vánoční přijde, nejpozději zítra, a pak to bude velký!

Takže všem přeju, úplně všem, aby si to užili, jak nejlíp to půjde. Je to jen jednou v roce. Sice všichni tušíme, že další Vánoce tu budou dříve, než by se nám líbilo, ale to asi není moc dobré takhle říkat. Prostě jsou Vánoce, a jsou krásné, ať je třeba venku jak chce a tak.

Zde využiju jednu epickou věc, kterou jsem našla začátkem podzimu někde vážně už nevím kde (takže jestli to tu třeba náhodou objeví autor, nechť přijme moji hlubokou omluvu za nedovolené šíření).

Šťastné a veselé!


Děsí mě normální lidi

21. prosince 2014 v 17:26 Kňučení
Když jsem dnes ráno spokojeně cumlala další čokoládičku z adventního kalendáře, shledala jsem, že nevyloupnutá okénka tam zbývají už jen tři. Moc nechápu, kdy se to stalo, ale podle všeho to tak skutečně má být. No, nevadí, poslední adventní neděle je sice poslední, ale pořád je to ještě dobrý. Od mého posledního ozvání se uběhlo několik dnů, během nichž se stalo několik věcí, o kterých se mi chce psát, a nemůžu se dočkat, až to udělám, takže přeskočím úvodní plky a přejdeme rovnou k věci.



Karma je svině aneb Dramatický příběh ze života

16. prosince 2014 v 19:37 Kňučení
Včera večer mě navštívil předčasný santa (alzák), který mi doručil můj krásný malý a štíhlý nový notebook. To mi způsobilo nemalou radost, protože přestože se mi po smrti starého tlustého kamaráda žilo docela dobře i bez všech těch sociálních sítí a jiných věcí, jednadvacáté století si přece jen žádá své. Abych pravdu řekla, jediné, co mi v tom křováckém týdnu bez pořádného internetu chybělo nejvíc, byl blog. Děly se věci, o nichž jsem chtěla psát, taky mě zaujala ta challenge, která se teď objevovala u Saku, a tak celkově mi to prostě chybělo.
Nicméně všechny podněty byly zaznamenány do Modrého notýsku (fialový už jsem celý popsala), abych je mohla jednou přenést do blogu, a tak celou smrt starého notebooku provázely zvláštní okolnosti. Nemohla jsem se téhle chvíle dočkat. Snad to nebude moc zmatený. Dlouhý to bude určitě. Abyste pak neřekli, že jsem vás nevarovala.



Za dveřmi koupelny stojí psychopat

7. prosince 2014 v 11:22 Kňučení
Vzhledem k vlastní nechopnosti vymýšlet nadpisy jsem si tento sprostě vypůjčila z knížky, kterou teď čtu, i když ke kapitole nesoucí tento název jsem ještě nedospěla.

Uběhl týden, jak jsme si jistě všichni všimli, a je zde druhá adventní neděle. Loupu čokoládičkový kalendář a říkám si, že když jsem byla malá, ubývala ta zavřená okýnka nějak pomaleji. Nicméně chuť těch čokoládek nejistého původu, které se bůhvíjak dlouho válejí kdesi zabalené v tom kartonu, je nezaměnitelně a neopakovatelně vánoční.
V tom postižení vánoční náladou mě v jednu chvíli napadlo, jestli to trochu nepřeháním, že ještě není čas na koledy ani filmy a pohádky. Jenže pak jsem si řekla, že tahle krásná a kouzelná atmosféra trvá jen pár týdnů v roce, a tak je naopak potřeba si to užívat a vychutnávat, co to jde. Jen s tím stromkem ještě tak týden, možná dva počkám.



Komuto pálí, má rát kňihi

3. prosince 2014 v 19:17 Kňučení
Že napadl sníh a většinu našeho koutu světa zachvátila téměř apokalypsa, jistě všichni víme. U nás v horách to ovšem už nikdo neřeší, protože jsme tu zvyklí na daleko horší kalamity, jakože skutečné kalamity, kdy cesta končila ledovou stěnou a nikam se nedalo jet. Každopádně první sníh je zkrátka první sníh. Jen jsem s lítostí shledala, že už to není co bývalo. Líbilo se mi to, když jsem včera v práci sledovala, jak se za oknem chumelí. Jenže jak se začal blížit konec směny a v rádiu neustále hlásili, jak silnice kloužou, začaly mě přepadat obavy z cesty domů, protože si pořád živě pamatuju, jak jsem v únoru zapíchal Felicii do škarpy, a to nebylo pěkný. Pak jsem se obávala, jak to bude vypadat ráno, když musím být v půl čtvrtý ve fabrice, ale silničáři překvapili a sypali, takže cesty byly úplně v cajku. Říkala jsem si, jak je špatné být trapně dospělý, zaměstnaný a okdázaný na auto, že mě ani první sníh pořádně netěší. Ale to je už osud.


Oblíbenci: