Listopad 2014

První adventní

30. listopadu 2014 v 11:05 Kňučení
Nebudu tu vykládat o tom, jak rychle to uteklo, protože to stejně všichni vědí. Kromě toho, když se nad tím zamyslím, vidím, že se toho během roku stalo dost. Beztak je to způsbené tím, že než mi plně dojde, že je nový rok, je skoro červen, a pak je to tak, jak to je.
Tak či tak, jsem nesmírně ráda, že je tu advent, protože to je vůbec nejhezčí a nejkouzelnější období (i když venku bývá značně hnusně). Rozhodně to není období stresu a shonu, jak si to většina lidí debilně překroutila a potom jenom nadávají, jak nestíhají a co je to za kecy, že Vánoce svátky klidu vůbec nejsou, místo toho, aby se zamysleli, vykašlali se na kraviny a prostě si to užili. Já si to užít chci, a taky že užiju, v klidu, jak to má být, a to, že v práci bude blázinec, budu muset vstávat zase nechutně brzy a nevyhnu se ani pracovním sobotám, mi to absolutně nezkazí.
To jen tak pro pořádek. Stěžovat si nechci.


Je to tu!

27. listopadu 2014 v 10:53 Na poslouchání
Ze stromů zmizelo poslení takzvané lupení, ochladilo se a ve vzduchu je cítit mráz. Jásavou náladu slunečného podzimu vystřídala nálada choulící, těšící a klidná, předsváteční. Na jednu stranu bych si přála,a by napadl sníh hned teď, ovšem na straně druhé se modlím, aby to ještě těch pár týdnů vydrželo, protože tak by byla šance, že by se ještě daly vykopat a vybetonovat aspoň zákldy, což by bylo strašně super.
Tak či tak, nešílím. Protože to nějak prostě dopadne. Je mi fajn. Mimo to jsem vyšťourala kupu úžasných věcí kolem své momentálně vrcholné seriálové posedlosti, o tom, co se dělo, co se bude dít v nejbližší době a nač se můžeme těšit napřesrok. Jsem z toho možná nadšenější, než je zdrávo, ovšem zastávám názor, že tyhle ulítlé obsese (plus má zvěř plus knížky, což jsou další věci, které taková ta běžná společnost moc nebere) jsou lepší, než kdybych byla alkoholička píchající si trávu do sítnic nebo osoba zdegenerovaná Mimibazarem. Že to možná přeháním je jiná věc. Bezprostřední okolí s tím neotravuju, od toho je tu internet, a všichni si můžeme spokojeně šílet a žít.

Do Vánoc zbývá necelý měsíc a já si to čekání i skromné svátky hodlám užít tak moc, jak to půjde. Po svým. K tomu neodmyslitelně patří i správná kvalitní hudba. Na špici mého osobního žebříčku vánočních písní stojí předně tohle:



Jsem šutr?

25. listopadu 2014 v 11:04 O něčem konkrétním
Včera večer jsem slyšela jednu písničku, kterou sice znám už dlouho, nicméně jak už to u mě bývá, až teď jsem pořádně vnímala text. Překvapilo mě, jak moc v tom slyším svou momentální situaci, a to samozřejmě spustilo vlnu přemýšlení.

"I don't need no friendship, friendship causes pain..."

Těch pár přátelství, jimiž jsem si prošla, skončilo neslavně, a ano, bolelo to. Někdy víc, jindy méně, ale bolelo. Po příčinách se snažím už nepátrat, protože se stejně nelze ničeho dobrat a akorát skončím s tím, že jsem prostě odporná lidská bytost, a to není dobrý. Vlivem těchto kiksů a vrozené samotářskosti k sobě lidi už moc nepouštím. Jediný, koho jsem k sobě za poslední spoustu let pustila, je můj drahý, a stále považuju za zázrak, že se mnou chtěl být, je a chce být i nadále, že to drží a vzkvétá, i když je pravda, že tohle je asi jiné než klasické přátelství. Mám v sobě zakořeněný strach z osamění a opuštění, což vyvolává žárlivost a úzkostné stavy a věřte mi, že ve chvílích, kdy mi ten strach zatemní myšlení, byste se mnou být nechtěli, ale to jsem úplně mimo to, o čem měla být řeč.

Jak jsem řekla, lidi k sobě už dlouho raději moc nepouštím. Ovšem čas od času mě přepadne vlna odvahy, kdy si řeknu, že na to kašlu, že teď už nejsem tak blbá a že to bude dobrý, a celá nadšená se zkusím přátelit. Chvíli to jde. Pak nastane zlom, jako se to stalo asi před dvěma měsíci, kdy se šprajcnu a začnu couvat. Přemůže mě strach a přesvědčení, že je nutné to utnout nebo utlumit dřív, než to zajde moc daleko a začne hrozit, že by to mohlo zase bolet.

To se se mnou děje teď. Stavím zdi, stávám se ostrovem a kamenem, protože ve mě vládne přesvědčení, že je to tak lepší. Pravda je, že je mi na tom ostrově dobře, vážně dobře a jsem spokojená. "I have my books and my poetry to protect me..." Sem tam ve mě zahlodá pochybnost. Že bych měla trochu žít, na všechno se vykašlat a strachy hodit za hlavu. Jenže na druhou stranu žiju sice svérázně, ale spokojeně a víc, než někteří jiní, tak proč na tom něco měnit, dělat něco, co nechci, nebo možná chci, ale zároveň z toho mám takový strach, že vlastně nechci?

Vím, že nevím, co chci, a že se mi nálady a touhy mění rychlostí světla. A zcela jistě taky vím, že to, že šutr necítí žádnou bolest a ostrov nepláče je lákavější než všechno ostatní.

Jestli shoříme, shoříte s námi!

23. listopadu 2014 v 11:19 Kňučení
Tak jsem včera po dlouhé době navštívila město. A dlouho teď nechci žádné vidět ani zdálky, protože co se tam dělo, to bylo čisté šílenství. Že tam loni a předloni byly mraky lidí v polovině prosince, když jsme byli na Hobitovi, to divné nebylo. Ale že tam byla stejná, ne-li větší kvanta o měsíc dřív, to už mi moc v pořádku nepřipadá. Co se z těch Vánoc proboha stalo.

Nicméně jsem to zvládla a jinak jsem byla velmi potěšena. Vrátili mi stánek Světa oříšků, takže jsem si mohla koupit své oblíbené sušené kiwi a navrch konečně ochutnat i kandovaný ibišek. Vysoce zbožňuju téměř jakékoli sušené ovoce a ibišek získal místo na předních příčkách mého osobního žebříčku. Chtěla jsem si dát taky bubble tea, ale v tom šrumci mě jaksi přešla chuť. Dále jsem v Kanzelsbergeru ulovila druhý díl Stopařova průvodce a limitované nové vydání Duny, čímž se můj knižní wishlist sice nijak neztenčil, ale radost z toho mám. Navrch tam pan asitéměřmanžel objevil kolekce pěti krásných, velkých, černobílých retrofotografií k zarámování a pověšení, které byly ve slevě pouze za stovku. Po krátkém vybírání jsme si odnesli 1950's, což je ukrutně boží. Mimo to jsem vysledovala, že v té době nebyly neobvyklé šaty s kapsami, takže chci, aby se ta móda vrátila. Těším se, až si je vyvěsím v novém domě, i když zase nevím, kdy to bude. Na jednu stranu mě to hrozně štve, ale na druhou stranu si aspoň ještě můžu kupovat věci, které chci, takže je to vlastně fajn. Je nutné hledat na věcech hlavně to dobré.

V Adalbertu jsem taky viděla věrnou kopii pana Tennanta. Ten týpek stál před námi u kasy a dokonce měl i stejně rozčepýřené vlasy, což mě přivedlo k úvaze, jestli je to záměrně, že to o sobě ví, nebo jen shoda náhod. A jestli to bylo záměrně, jestli ho napadlo, jestli mám ten modrý kabátek na sobě jen tak, nebo proto, že ta modrá je krásná Tardis blue. Jaká je pravda asi nezjistím, ale setkání to bylo zajímavé a díky těm hlubokým úvahám jsem se lépe dočkala filmu, kterým to bylo odsunuto někam do pryč.

Mocingjay part 1 mi pak potvrdil, že Hunger Games jsou jedny z nejlepších filmových adaptací, jaké jsem viděla, a že kvalita filmů má vzestupnou tendenci. Při čtení jsem si neuměla dost dobře představit všechny hrůzy, které se tam děly, ani tu tíživou atmosféru, kterou je film doslova napěchovaný. Jsem zkrátka nadšená a jak mi to celý rok bylo celkem jedno, teď se posledního filmu nemůžu dočkat.


Jinak se mi opět potvrdilo, že jestliže si žádné další zvíře aktuálně pořídit nechci, neměla bych si prohlížet inzeráty. Tak se pak totiž snadno stane, že tam objevím čtyřměsíční činčilu, která nešťastně přišla o tlapku a hledá domov a nikdo jí nějak nechce. Já bych si jí samozřejmě vzala hrozně ráda, ale myslím, že toho mám tak akorát dost a tahat domů něco dalšího není dobrý nápad. Na druhou stranu, jedna činčila sem nebo tam...a pak jich budu mít deset. Vím, že to nejde, ale to mi nebrání v tom, aby mi to vrtalo hlavou a abych si neříkala, co když se dostane k nějakýmu hovadu?

Nevím, co se to se mnou děje, ale čím je venku větší zima a hnusně, tím větší mám chuť se procházet venku a být na vzduchu. Rozhodla jsem se tedy brát na procházky mladší kobylku, u níž by to mohlo pomoci i tomu, aby nebyla taková plašivá a úzkostná (i když se nedivím, že taková je, když já sama jsem na tom velmi podobně a moc dobrý příklad jí tím tedy nedávám). Byla jsem venku už před chvílí, v té epické lezavé mlze, a odpoledne půjdu zase, tentokrát ovšem do sedla. Fakt se mi to líbí.

Kromě včerejšího filmu se také stále vznáším v nadšeném obláčku z nejnovější epizody AHS, která se mmně osobně celá velmi líbila a ke konci jsem si málem uhryzala prsty, ovšem ta Nirvana scéna se svou suprovostí téměř vyrovnala The Name Game a strašlivě se mi to líbilo.
Ale dneska se chci podívat na An adventure in space and time, protože Doktorovi Hů je dnes jednapadesát!


Thursday the 20th

20. listopadu 2014 v 19:18 Kňučení
Většinou je to tak, že když řeknu, že se mi něco nechce, tak se mi to chtít začne, a naopak. Mohlo by se toho dát využít, jenže na to vždycky zapomenu, a plynu si dál a pak mě potěší, když se to zas tak přihodí.


Návrat do všedního procesu po dovolené byl tentokrát naprosto hladký a nenápadný. Jen mě poněkud zmáhá únava, přestože vstávám v pět, a docela mi vadí, že nemám pořádně čas na své oře, když je tak brzy tma. Minulý týden jsem rajtovala každý den tři hodiny a více, tak jsem se namlsala a teď mi to schází, ale to se urovná. Jen mám takovou nanicovatou náladu, protože se mi postavilo do mé vysmáté cesty několik ne úplně příjemných věcí, které je třeba překonat, a vůbec, smála jsem se teď podezřele dlouho v kuse. Nicméně jinak je mi fajn a zas to přejde, takže zůstávám poměrně v klidu.

Konečně nás dostihl ten tmavý, mokrý a studený podzim. Slunce zmizelo za šedými mraky a ze stromů až na pár vytrvalců už opadalo všechno listí, čímž se z krajiny vytratilo poslední světlo. Nevadí mi to; na počasí jsem si nikdy moc nestěžovala, protože, jak jsme se tuhle shodly s naší máti, stejně musíme ven každý den minimálně na hodinu, tak na tom nesejde a stěžováním si tomu neutečeme. Přes to všechno jsem velmi ráda farmářem a už si absolutně nedovedu představit, že bych žila nějak jinak.


Dost jsem teď vzpomínala na své teenagerovské roky, protože už tenkrát býval podzim takovým živým obdobím, kdy se toho dost dělo, tedy hlavně v mé hlavě, ale dělo (protože "Of course it is happening inside your head, Harry, but why on Earth should that mean that it is not real?"). Tak mi pozvolna došlo, že už mám k tomu ujetému teenagerovi, kterým jsem byla, docela dost daleko. Že jsem teď ta mladá žena, kterou jsem si tehdy hrozně přála být, a že z toho nemám ani zdaleka takovou radost, jak jsem tehdy myslela.

Včera jsem navštívila zverimex, jelikož se činčily záhadným způsobem zmocnily napáječky a prokously jí, a také vyrostly a jejich stávající budka, ve které tráví většinu času, jim začala být těsná. Koupila jsem tam, co jsem potřebovala, plus kláskové proso pro ptactvo, a koukala jsem, co tam mají za zvěř. Kromě silně rozkošných osmáků, kteří na mě hleděli s výrazem "Kup si nás, my už tu nechceme být!", jsem tam obdivovala také neofémy ozdobné a hlavně alexandry malé. Měla jsem obrovskou chuť odnést si jednoho hned domů, jenže opeřených tvorů tu mám deset a dalšího vlastnit teď opravdu nelze. Ale až jich jednou bude míň, ten aleandr tu bude.

Viděla jsem všechny díly Freakshow, co jsou zatím venku (a předehnala jsem svého debilního bratra, ha). Baví mě to, to jo, ale tak úplně mi to nesedne, abych tak řekla. Každopádně můj druhý osobní bůh Jessica Lange je (opět) prostě boží a multiksichtní ultimátní sympaťák Peters zrovna tak, plus pár zajímavých figurek (Pepper!), a to mi docela stačí.
Taky mám stažené množství filmů, a na ty bych měla koukat hlavně, nebo to dopadne jako každou zimu, a to letos úplně nechci.


Freddie Mercury, Montserrat Caballé - Barcelona

19. listopadu 2014 v 18:43 Na poslouchání
Lautr nic. To je přesně to, co se mi teď chce dělat. Tedy jinak, mě se chce dělat pár věcí, a ty taky dělám, jenom psaní na blog mezi ně te´d úplně nepatří. Ale co už.
Momentálně těším své uši tím, jaká krása to je, když se můj osobní bůh Freddie dá dohromady s operní pěvkyní.


Před devíti lety...

16. listopadu 2014 v 11:15 Kňučení
...měl premiéru Ohnivý pohár. Je to horší, než se zdá, protože když jsem to číslo spatřila poprvé, měla jsem dojem, že jsem určitě špatně četla.


Tak jsem celkem úspěšně přežila tu zbytečnou a hloupou ultraoslavu. Viděla jsem lidi, kteří mě znali a já je ne, pak taky lidi, o kterých jsem zatím jenom slyšela, a zjistila jsem, že jestliže jsem je někdy chtěla poznat, nebylo oč stát. Sežrala jsem spoustu cukroví, protože to tak bylo snesitelnější, a vypila jsem dvě skleničky cinzana, protože mi to kupodivu docela chutnalo (ale jak na ty alkoholické cajchy nejsem vůbec zvyklá, bylo a je mi z toho trochu špatně). Sice mě teď trochu drtí paranoidní pocit, že jsem zcela jistě v několika rodinách pommlouvána, ale spíš jsem ráda, že to máme za sebou, neb jsem z té akce, na níž se normální lidi baví, měla hrůzu hrůzoucí. Doufám, že jsme se projevili natolik divně, že už nás na podobné akce tahat nebudou.


V noci jsem pak moc nespala (ale bylo to lepší, než když jsme koukali na Vetřelce, to mě vyděsilo nějak příliš, a nejhorší byla Sigourney Weaver), takže jsem dočetla Sirotčinec slečny Peregrinové (A jak se mi hrozně chtělo psát jakože recenze, tak mě to ještě rychleji přešlo, hňa. Ale ta knížka nebyla špatná, ale byla slabší, než jsem od toho vychvalovaného díla čekala). Pak se mi zdálo cosi epického, co se nehodí úplně publikovat, ale byl tam sníh, starý blázinec, úchylný vrah a má hustohrdinská verze mě samotné, takže jsem vysmátá. Jen pořád řeším dilema, co číst dál.

Příští sobotu vyrážíme do kina, tedy nejspíš, ale já si to už nějak vydupu. Chce to na chvilku někam vypadnout, protože je sice fajn koukat doma na seriály a číst, ale taky je potřeba nějaká změna. Hlavně mají premiéru třetí Hunger Games, tedy první část, že jo, když to ty pudinkové mozečky musí furt rozdělovat. Ačkoli mě během roku nějak nebralo, teď to chci vidět. Jako loni. Hlavně se chci podívat zase do Plzně a tak, řídit někam jinam než do práce a ulovit tam nějakou knihu. To je nejvyšší priorita.


Jelikož mě konečně přešly všechny ty post-deprese, začala jsem pořádně koukat na Freakshow. Je to velmi úchylné, ale velmi zajímací a tak jako nechápu, proč se dneska místo legíneQ a hipsta svetrů a podobných kravin běžně nenosí tak krásný věci jako v těch padesátých letech. Taky jsem zapomněla, že ta série ještě není vlastně celá, stejně tak jako na to, že dneska už není Doktor. Fňů.

Ještě bych nějaký ten den až týden až měsíc volna snesla, nicméně zavodáři ještě nejsme, a tak je nutný jít opět dřít. Hned zítra, i když je svátek (mám na ně tendenci zapomínat, protože kromě Vánoc a prvního máje stejně furt dřu). Stejně jsou Vánoce za chvilku, to budeme doma, a do té doby se taky mám na co těšit. A kdyby něco, mám tajnou zbraň.


Hey Missy!

14. listopadu 2014 v 10:31 Na poslouchání
Po grande finale asi nebyl nikdo, kdo by si ten popěvek dlouho a douho přiblble nebroukal.
No a dnes přišlo tohle a já si tu jedu velkolepou Missy party a můžu se potrhat smíchem :D


I'm a loser, baby, so why don't you kill me?

12. listopadu 2014 v 13:22 Kňučení
Volný týden je fajn. Na první pohled to tak možná nevypadá, protože počasí není nic extra (ale je listopad, tak co bychom mohli chtít) a ani nedělám nic extra hustýho. A to se mi právě líbí: neunaveně si užívám věcí, na něž mi jindy moc času nezbývá, koukám na filmy a čtu. Všechno sice není úplně růžové, ale taky ne tak tragické, abych se z toho hroutila. Hlavně mám na paměti jednu moc chytrou věc, kterou jsem objevila poměrně nedávno: že život je pro tolik smutku příliš krátký.


Číslo 9

10. listopadu 2014 v 18:26 Něco jako recenze
Ačkoli neumím psát objektivní, nezaujaté recenze, napadlo mě, že by mohlo být fajn psát sem své postřehy k filmům a knihám, které jsem měla tu čest blíže poznat. Předem upozorňuju, že to bude těžce subjektivní a taky asi ne úplně bez spoilerů, tak to prosím berte na vědomí. A asi toho tu teď bude hodně, protože je zima a v zimě se kouká na filmy.

Prvním takovým snímkem, který jsem viděla o víkendu a opravdu hodně mě zaujal, je animovaná dystopie Číslo 9.

Ze světa za nepříliš jasných, ale ničivých okolností zmizeli lidé. Není ani moc jasné, kdy k tomu došlo. V troskách světa žijí pouze zvláštní hadroví panáčci s čísly namalovanými na zádech. Na začátku se do této spouště narodí Devítka, který má možná všechno změnit. Postupně se setkává s podobnými figurkami, s nimiž bojuje proti záhadnému stroji, a zjišťuje, co se vlastně stalo s lidmi.


Film je to rozhodně dost zvláštní. Zároveň ale člověka naprosto pohltí a přinutí přemýšlet. Postavičky si zaručeně zamilujete, budete jim fandit a některé možná obrečíte (jako se to stalo mě). Těch devětasedmdesát minut uteče jako nic, jelikož je to dost napínavé. Jsou tam i skvělé akční scény, ale většinu času jen čekáte, co se stane dál, jestli toho panáčka najdou, jestli přijdou na to, co se tam vlastně stalo. A vy to budete chtít vědět opravdu hodně, protože je tam občas nějaký náznak a bude vám to hrozně vrtat hlavou. Tedy, u mě tomu tak bylo, ale řekla bych, že to tak být má u všech. Plus k tomu připočtěme krásný soudtrack, úžasnou animaci a hutnou, místy dosti strašidelnou atmosféru, a vyjde vám film, který vás dostane a ještě dlouho potom vám zůstane v hlavě. Opravdu vřele doporučuju.


Oblíbenci: