Říjen 2014

píchám Si Trávu do Sítnic

30. října 2014 v 11:01 Kňučení
Výrok tvořící nadpis není můj, ten jsem potkala někde nevímkde na internetu. Umístění velkých písmen zase přísluší hrdince aktuálně čtené knihy, které připadala slova uprstřed vět diskriminovaná. Jsem obluda co kopíruje lidi. Sestim smiř.
Přátelé, mě vám je ale teď tak dobře a hezky.
Cosi se stalo; cítím se jaksi svobodnější, i když to je jen takový klam. Dělám jen to, co se mi chce a nač mám náladu, a když se mi chce jen třeba na něco civět, tak civím. A tak. Naprosto a dokonale bez iracionálních výčitek.
Jsem nadšená z toho, jak se letos podzim hezky vyvedl. Má to pozitivní vliv na moji i jindy dosti rozsáhlou představivost a bylo by moc fajn dát věcem skrze to vznikajícím konkrétnější podobu třeba v podobě plnění té psací challenge ze stalkovacího boxu. Jenže to se mi jakože moc nechce, a když se mi to nechce, tak víte co. Ono se to jednou povede.
Taky si myslím, že bych si jindy připadala opuštěně a odstrkovaně, a možná bych měla, ale připadám si tak neopuštěně a neodstrčeně, jako už dlouho ne. V rámci mého všeobjímajícího pronásledování snů a fikcí jsem narazila na jeden moc chytrý výrok, který mi vnesl do života pořádnou dávku světla:

"There's a lot of things you need to get across the universe. Warp drive, wormhole refractors... You know the thing you need most of all? You need a hand to hold."

Tedy, o exxistenci tohoto moc chytrého výroku jsem tak nějak věděla, ale teď jsem na něj narazila znovu a viděla jsem, že to je veliká pravda. A že nějaké opuštěné myšlenky nejsou ani trochu na místě.


Seven Wonders

27. října 2014 v 10:28 Na poslouchání
Uskutečnila jsem osobní rekord a jednu řadu seriálu jsem zvládla skouknout během týdne. Navzdory očekáváním se mi čarodějky nakonec hodně dostaly pod kůži, a tak se mi po nich teď stýská víc, než by mi bylo milé.
Ale: objevila jsem díky nim tuhle úžasnou hudbu a taky čtu Papírová města, a to mě baví strašlivě moc. Pan Green je génius!



Co na tom záleží?

22. října 2014 v 19:21 Kňučení
Když jsem dneska odpoledne přijela domů, měla jsem sto chutí připravit se nějaké horké pití, zalézt do peřin a nevylézat. Nicméně projevil se u mě takový jakýsi masochismus, který spočívá v tom, že si říkám, že přece nebudu bačkora líná, že bude hůř a že bych ty své hajtřičky měla aspoň trochu projet, až z toho vznikly více než dvě hodiny venku. Myslím, že podobné situace jsou dobře známé všem, kteří mají blízko ke koním nebo je dokonce vlastní. Ale nestěžuju si: teploměr ukazoval sotva čtyři stupně, fičel ledový vítr, do toho mrholilo a ve vzduchu byl cítit sníh, a já jsem v tom s širokým úsměvem lítala se svými ořovci a bylo mi strašně fajn. Ono to bylo asi poprvé a naposledy, ale tím se teď nemá cenu zaobírat.
Teď mám ten horký čaj aspoň opravdu zasloužený a daleko líp si ho užiju. A k tomu velikou chuť pocvičit se ve psaní vytvořením textu mizivé informační hodnoty (ale ne pro stalkery, třeba).


Colour book challenge: 8.den

20. října 2014 v 16:38 Čelindže
Poslední den je to barva Různobarevná, takže všechny strakaté nebo nejisté věci (a já bych na to skoro už zapomněla).



Kýtky a notýsky

17. října 2014 v 10:46 Cool věci
Pokud jde o květinky, není to se mnou nijak slavné. Momentálně se mnou sdílí pokoj pět nejzdatnějších jedinců, kteří mi odpouští, když je třeba dva týdny zapomenu zalít. Proto mě hrozně potěšilo, když jsem nedávno shledala, že mi vykvetl vánoční kaktus, a to dosti vydatně a krásně.


(v mém kutlochu neexistuje místo, kde se nenachází nějaký bordel nebo jiný rušivý element)

Další mojí květinovou chloubou je orchidej, kterou jsem dostala v létě od jedné vážené paní doktorky z Ústí a naší budoucí sousedky. Je to dárek za to, že jsem jejím dětem věnovala jedno staré prasklé sedlo, které bylo stejně na vyhození, tak mě ta rostlina těší dvojnásobně. Kvete jako blázen a pořád víc a víc, až to sotva unese.



Moje úchylka na sešity a notýsky všech druhů, barev a velikostí a taky na propisky se táhne už dlouhá léta. Letos na jaře jsem náhodou objevila svůj fialový notýsek, který se ukázal být neocenitelným přítelem a pomocníkem. Díky své velikosti se vejde i do kapsy a ani nikde jinde příliš nepřekáží, takže jde všude se mnou. Obsahuje spoustu nápadů, poznámek, seznamů věcí, které je potřeba koupit, knížek, které si přeju, zaznamenaných snů i malých trápení. A jelikož v něm už pomlau dochází místo, pořídila jsem mu nástupce, a to hned dva, růžový a modrý, aby byla nějaká změna, a k tomu rozkošnou tužku.



V takovýchto všedních drobnostech a malých radostech se vyloženě vyžívám. O tom to přece všechno je, nebo ne?


Chaotický chaos z pelíšku

14. října 2014 v 12:12 Kňučení
Jednu prchavou, slunečnou chvilku to vypadalo, že to bude zase dobrý. Jenže ono zase nic není dobrý.
Obklopuje mě hromada bordelu a zmatku, z níž část je vhodná pouze pro fialový notýsek a část ani neumím pojmenovat. Jen si tak připadám jako nejhroznější a nejblbější vesmírný odpad, jako totální debil, i když jsem nikomu nic špatnýho neprovedla.
Snažím se dát to nějak do kupy. A užívat si hřejivý podzim a barevné listí.

Návrat do všedního kolotoče ani nebyl nějak drastický.
On totiž ten týden dovolené byl celkově zvláštní. Stihla se stát spousta věcí a bylo to napínavé a inspirativní a sbližující, to hlavně. Zdá se mi, že se s mým drahým vídáme dost, ale cca pětačtyřicet unavených minut moc není, i když každý den. Takže bylo opravdu moc fajn spolu neunaveně trávit večery a koukat na směšné dokumenty o mimozemšťanech a podniknout dalekou cestu. Víte, on je ten člověk pro mě hrozně důležitý, a vždycky bude na prvním místě. Protože i když mu taky nemůžu říct všechno, alespoň mě umí rozesmát, produkuje konejšivé lidské teplo a vždycky tu je, když potřebuju. A to znamená strašně moc, takže tak.

Jak jsem v pátek večer cestou domů brečela radostí z cestování, tak jsem byla v sobotu šťastná, že jsem zase doma. Ono doma je to přece jenom nejpěknější.


Taky se mi povedlo vycvaknout své ušaté činčilí komando, o kterém jsem se tuším nějakou dobu nezmínila. Před črnácti dny oslavily půlroční narozeniny, včera tříměsíční výročí u mně a jsou pořád stejně hodné a úžasné, jen trochu větší.


Počítala jsem, že toho plyšového medvěda v krátké době rozdrbají a zničí, což naštěstí neudělaly, a vyřádí se s ním přímo královsky. S oblibou ho tahají a různě vraždí a shazují dolů a pak zase stěhují nahoru, je to sranda pozorovat. Více vzadu vystrkuje své radary Donna, vpředu je pak její sestra, kterou jsme s naší máti překřtily na Andělku.

V neděli jsem znovudokoukala první sérii American Horror Story a přepadla mě excelentní deprese. Jistě to znáte, když dokoukáte/dočtete/jinak dokončíte něco úžasného, tu prázdnotu a šílený pocit 'co si teď proboha počnu?'. Rozum mi říká, že jsem magor, že je to jenom seriál, a to jo, ale celé se mi to prostě velmi silně zarylo pod kůži a nechce to pryč.
A ne, ani nejnovější Doktor s krásným vlakem ve vesmíru to nezachránil.
Na druhou sérii jsem zhruba od poloviny taky koukala s otevřenou pusou a nakonec jsem nechtěla, aby byl konec, třetí je dle mého trochu přešlap, ale stejně mě baví a dokonce jsem jakožto nepoučitelný zvědavec viděla i tu první epizodu čtvrté, když už je to tu.
Pokud jde o můj nepodstatný pohled na věc, měla jsem ze všeho nejradši tu ze dvou třetin mrtvou skupinku níže:


Vtipný je, že ještě dva týdny nazpět jsem prskala a vyla, že tu věc nechci ani vidět. Fascinující, co se dokáže přihodit během pár dnů. Někdy se hrozně divím sama sobě.

Taky si myslím, že bych se měla pořádně pustit do něčeho smysluplného. Jako kupříkladu do té psací challenge. Protože mě sice nesmírně baví plkat o věcech, na kterých mi sice asi záleží, ale jsou celkově k ničemu. Neříkám, že nějaké mé psychotické slátaniny k něčemu budou. Jen mám pocit, že by to mohlo mít větší smysl. A chci si hlavně dokázat, že něco dokážu, a třeba mi to fakt půjde, jeden nikdy neví, že.

Nejvíc ze všeho mám teď chuť koupit si sociálního igelitového draka, jaké jsme mívali, když jsem byla malá, a jít ho o víkendu prohnat na pole. Přesně to udělám.





Podzimní cesta

11. října 2014 v 12:27 Výletník
Aneb jak mi dva dny bylo nepopsatelně krásně.

Protože jsme projeli čtyřmi kraji, navštívili jsme spoustu krásnýh historických staveb (jimiž jsem fascinována), přespali ve strašidelném hotelu, přitom dokoukali druhou sérii AHS (a jsem jasná, jestli prej budu brečet, půjdu do blázince k sestře Jude), viděli jsme spoustu zvláštností, úžasností a nádherných podzimních barev. Od teď budu chtít jezdit na výlety asi hlavně na podzim, má to atmosféru, kterou v létě člověk asi nezažije.
Čtvrteční odpoledne jsme procupitali v teplých a slunečných Teplicích a v pátek jsem nechala své srdce na náměstí v Liberci. Ne že bych si nezasloužila, aby se na mě mé milé blogerky, které tam žijí, hněvaly, že jsem nic neřekla, ale celé to bylo tak narychlo plánované (že se pojede do Liberce se rozhodlo u páteční snídaně), že jsem z toho byla už tak dost splašená. Mimo to jsme měli omezený čas a dosti nabitý program, a taky jsem neměla internet, takže žádné spojení. Jakožto přeučený pesimista a nepoučitelná naivka stejně věřím, že mi jednou budou hvězdy nakloněny a moje hlava relativně normálně funkční a nějaké shledání se uskuteční.
Tak či tak, teď už jsem zase doma a nemá cenu řešit, co by kdyby. Výborně jsem si to užila, mám spoustu dojmů a taky fotek, o které se chci podělit.


Odcházím

8. října 2014 v 18:49 Kňučení
Tedy ne úplně. Mě se jen tak nezbavíte, protože mě tu pořád dost baví strašit.

Jen jsem chtěla říct, že zítra odjíždíme pryč a že se vrátím asi tak v sobotu. A kam nakonec pojedeme? To uvidíte, až se vrátím.
Vážně se na to těším, až vypadnu pryč odtud, i když jsou to jen dva dny, s člověkem, který je mi nejblíž a má mě nějakým zázrakem rád. Prostě někam, kde mě nikdo nezná, kde nebudu muset nic dělat a kde se, jak doufám, trochu uklidním.

Oblíbenci: