Červenec 2014

Budete asimilováni

29. července 2014 v 18:53 Kňučení
Návrat do všedních dní byl krutý. A to jsem byla mimo jen týden. Včera se únava střídala s pocity marnosti a vztekem na všechno a všechny, k čemuž možná přispívalo i to podivné počasí. Dneska už bylo lépe, hlavně jsem se hezky vyspala (minimálně tak dobře, jak to za šest hodin jde), a pak jsem pospávala dál, než jsem byla vyslána pomáhat Ginny Weasleyové, se kterou jsem vesele pomlouvala pana Voldemorta. Mohla bych o tom napsat nějakou fanfiction, kdyby se mi chtělo.
Rozhodně bych ale měla začít vynalézat ten šroubovák, jestliže nechci chodit do fabriky. Sonický šroubovák, samozřejmě.

Činčily jsou snad nejúžasnější tvorové, jaké jsem kdy měla tu čest vlastnit. Jasně, všechna zvířata jsou něčím unikátní a skvělá, ale činčila je pro mě něco úplně nového, a tak jsem poněkud nadšenější. Lynda se teď naučila dávat mi tlapičky do ruky a oňuchávat mě tím sametovým čumáčkem, to je jeden z nejkrásnějšch pocitů, co znám. Donna je pořád taková divočejší a zárověň drzejší a zvědavější a skutečně dělá čest své jmenovkyni. Vůbec jsou to tak ňufací tvorové, že to nemá obdoby. Myslím, že už bych je mohla nechat trochu proběhnout, a určitě bych je měla zvážit. Zrovna dneska jsou přesně čtyři měsíce na světě!
Jenom není moc dobré ani jen tak ze zvědavosti prohlížet inzeráty a koukat, jaké činče se prodávají. Ona by se mi pak třeba ta hezká bílá moc líbila, a i když vím, že to prostě nejde, stejně mi to pak pořád leží v hlavě, protože co když si jí koupí nějaké hovado, že. Jenže všechna zvířátka na světě zachránit nemůžu.


Začali jsme koukat na Battlestar Galactica. Zatím nějak nevím, co si o tom myslet, jelikož jsme viděli jen asi tři díly, a navíc je mi docela smutno po Star Treku. Voyager jsem si hned po The next generation oblíbila nejvíc, tak je mi poněkud líto, že už není. Taky už mi zbývají jen tři díly Hannibala a začínám se docela děsit toho finále. Abych to nakonec z hrůzy pořád neodkládala jako Serenity, u čehož si pořád říkám, že dneska ne, dneska brečet nechci, a říkám si to tak už asi půl roku.
V sobotu vyrážíme do kina na Strážce galaxie. Na to se těším, lidi si to hodně chválí a vůbec to vypadá, že to bude pecka. Kromě toho jsem zjistila, že kromě plešaté a modré Pondovky se tam bude vyskytovat i Uhura z těch nových startrekovských filmů a taky kapitán Reynolds! Mohla by to být pořádná mezihvězdná smršť. Moje vesmírná část je nadšena.
Kurník, že bych na tu Serenity přece jen konečně koukla...?


Spočítala jsem, že za tři měsíce a kousek se budu stěhovat. A takové tři měsíce, copak to je, že. Momentálně se nemůžu dočkat, ale jsem si jistá, že pak dva týdny probrečím, i když budu jen o pár metrů dál než teď. No, alespoň se na to můžu dostatečně připravit.

Tam a zase zpátky

27. července 2014 v 13:02 Kňučení
Chtěla bych, aby to bylo jako minulou neděli.
Nebo to prostě nějak zařídit tak, abychom nemuseli dřít ve fabrice. Nechci být věčně unavená a otrávená a nemít čas na knížky, seriály a filmy. Na světě je tolik úžasných věcí, které se dají vidět a zažít, a týden na to rozhodně nestačí. Chci žít.
Většina mých internetových přátel a známých je někde v tahu, což jim rozhodně nemám za zlé, jen si připadám poněkud osaměle. Psychika je ošemetná věc.
Nicméně pořád ještě je to docela dobrý, jelikož se mi daří býti optimistou a mám o zábavu postaráno.


Letní výletník II.

26. července 2014 v 10:04 Momentky
Ve čtvrtek jsme vyrazili do zahraničí, čili do Německa, země zaslíbené. Mám to tam opravdu ráda a skutečně byse mi líbilo tam jednou žít. Hlavně to mám k našim západním sousedům opravdu blízko. Za slabou půlhodinku jsme tedy na Hohen Bogen, kde jsme se svezli lanovkou a bylo tam opravdu krásně.


Letní výletník I.

25. července 2014 v 10:12 Momentky
Jelikož máme s drahou polovičkou tento týden volno (jak jistě všichni víte), využili jsme ten čas k podniknutí několika výletů. Než se vydáme na další, v rámci něhož se chystám zaútočit na Levné knihy, pochlubím se fotkami z úterního výletu.
Navštívili jsme zámek v Boru u Tachova a westernové městečko Halter Valley v Dnešicích.




Pan Van Chocho a rudovlasá story

23. července 2014 v 19:40 Kňučení
Dovolená je fajn. Máme za sebou jeden výletní den, dva dny klidu a odpočinku a dva výletní dny před sebou. Ty výletní mám v plánu zpacovat v samostatných článcích, a vůbec mám pár plánů na změnu a oživení, ale nemůžu s jistotou říct, jak to bude vypadat (jestli vůbec nějak). Zatím jsem trochu změnila vzhled, s čímž sice spokojená příliš nejsem, ale zatím se mi nějak nechce upravovat to dále. Moc u toho nikdy nevydržím, ale s tím se musíme smířit.
Dobré je, že se mám pořád nač těšit.

Dopoledne jsem byla nakupovat a ulovila jsem pití s názvem Kingswood, jak o tom teď všichni básní. To bych totiž nebyla já, abych to nezkusila. Čtyři procenta alkoholu zvládnu a docela se těším, až si to s mužem večer načneme.
Po poobědvání hranolků jsem si dala dezertík v podobě zmrzliny a skoukla jsem jednu z mých nejmilejších doktorovských epizod, Vincent and the Doctor. Vím, že Vincenta dneska hrozně žere každý, protože je to kchůl, ale mě je ten díl z několika důvodů hrozně blízký. Nadto má takovou příjemnou letní atmosféru, takže tak. Nejvíc fajn bylo jít pak ven na konice, neutahaná a v klidu.


Kromě toho jsem se lidově řečeno nasrala na své vlasy. Včera se mi udělalo nevolno z odpudivě přesušených konečků a říkala jsem si, že se budu muset konečně sebrat a akutně se objednat ke kadeřnici (jenže takový úkon je dost náročný a mě se to tak úplně dost nechtělo, no). Takže jsem z náhlého popudu odvážně vzala nůžky a odebrala jsem se do koupelny s tím, že to nějak dopadne, a doufajíc, že případné zuby se skryjí v těch kadeřích. Nemám to ještě na žádném obrázku a selfí mi nejdou (věřte mi, to byte opravdu nechtěli vidět). Mimo sestřihu mám také dvoubarevné vlasy. Tak to je, když vám po dlouhé době barví vlasy maminka, která není tolik šetřivá a jedna lahvička jí na celou hlavu nestačí. Myslím, že loni byly takovéto vlasy hrozně in, tak snad jsou pořád. A i kdyby ne, kašlu na to. Jsem nepřehlédnutelná!

Rodiče přišli s tím, že si pořídí dalšího psa ještě k Šedině. Mám trochu strach, aby ho zase nerozmazlili, každopádně to ovšem bude stylový pes rasy Chesapeake Bay Retriever. Jen doufám, že o nebude skutečný trhač:D

Skutečně bych těď ocenila letní prázdniny. Děti i neděti, važte si toho.
Ještě víc bych ovšem brala nějaké nečekané objemné dědictví, díky němuž bych nemusela už nikdy do práce :D

Mimo školu se nesmí čarovat

22. července 2014 v 10:31 Na koukání
Nicméně léto bývalo vždycky nejkouzelnější dobou. Možná proto, že jsem pravidelně četla celou sérii paní Rowlingové, nebo proto, že obvykle míval premiéru další filmový Harry, anebo proto, že bylo zkrátka volno a tím pádem pro kouzelnické blbnutí s bratrem venku vhodné podmínky. Nejspíš všechno dohromady.
V rámci nostalgického vzpomínání na doby minulé jsem znovuobjevila skutečně geniální video níže:


Stejně jsem hrozně šťastná, že mi bylo dopřáno stát se čarodějkou a s celým tímhle univerzem vyrůst. A i když to teď už třeba tolik nežeru, pořád to ve mě je, a bude to tam už napořád.

Doba vedrová

20. července 2014 v 14:50 Kňučení
Také u vás je takové příjemné teploučko? Že se vůbec ptám, že?
A nebojte, nejsem takový blázen, aby mi současné teploty připadaly příjemné. Však sedím v zatemněném pokoji a děkuji všem bohům, že se nachází v přízemí zděného domu, kde je klima velmi příjemné.
Příjemné je také to, že je neděle a já z toho nemám ani trochu deprese nebo jakékoli smutné pocity, jelikož zítra, ani pozítří, ani žádný další den až do následujícího pondělí nikam nemusím. Takové volno je teď vzácná věc, a je potřeba jej řádně využít a hlavně si to užít.


Proč nechci děti

17. července 2014 v 17:54 O něčem konkrétním
Konečně jsem se dokopala k tomu, abych místo obvyklých deníčkových textů trochu rozebrala jednu skutečnost, která mi docela leží v hlavě. Tedy, dokopala - samozřejmě, že to píšu proto, že se mi prostě chce. Možná to bude trochu chaotické, ale tak už to se mnou je.
Dnešní společnosti, zdá se, vládne kult dítěte. A ono se nezdá, ono to tak nejspíš skutečně je. Děckám se dneska všechno podřizuje: všude je samý dětský koutek, v kinech bývají dětské nedělě, na parkovištích jsou speciální místa pro auta vezoucí kočárek, a tak dále. Jsou tu také hysterické přecitlivělé matky, které se svým potomkům ve všem přizpůsobí a udělají, co jim na očích vidí, jen aby z toho chudáček neměl nějakou újmu. Děti jsou v dnešní době rozmazlenější, než tomu bývalo dřív, a lidi si pořizují další a další, protože je to podle nich přece ta nejúžasnější věc na světě. Já ale děti ráda nemám a po mateřství vůbec netoužím. Proč?

Jak se žije v dobytníku

14. července 2014 v 18:54 Kňučení
Na úvod jedna smutná věc: nevím, jestli jsem vbec někdy zmiňovala, že máme psy, ale měli jsme dvě fenky, labradorku Týnu a vořecha Báru alias Šedinu. Týna už měla svoje léta a v dubnu už měla na kahánku, nicméně z toho se ještě jakž takž vylízala. Ale stejně se její stav pomalu horšil, dost těžko se vůbec nějak hýbala a zadýchávala se, takže i rodiče, kteří se tomu pořád bránili, začali uvažovat o tom, že jí necháme uspat. Ve čtvrtek se ještě snažila dokázat, že odejít nechce, ale v pátek už na ní bylo znát, že to vzdala. Dopoledne jsem s ní byla doma já, a to ležela a sotva se pohnula. K večeru mi pak do práce volala máma, že za chvíli přijede veterinář, a pak psala, že Týnka už běhá v psím nebi. Byla jsem z toho smutná jen trošičku, protože se to zvíře už dost trápilo a tohle bylo to nejlepší, co jsme pro ní mohli udělat. Ale s rodiči to byla zejména v sobotu docela hrůza a máti brečí ještě dneska.
Tady je Týna, když jsme jí měli asi rok (brali jsme si jí z útulku už starší):



Týdeník čarodějek

11. července 2014 v 10:59 Kňučení
Splnilo se mi přání: pracoví týden skutečně utekl tak rychle, jak jsem si v pondělí přála. Je to sice trochu neuvěřitelné, ale nijak mě to nemrzí, protože při odpolední směně si moc léta užívat nejde. A ono vlastně ani nebylo moc co.
Zase mě napadlo, že je poněkud hloupé zahlcovat to moje mrňavé místo na internetu samými deníčkovými kecy, že je to k ničemu a podobně. Jenže takové úvahy jsou nesmysl, protože to dělám proto, že mě to zkrátka baví, chci si někam zaznamenávat své úvahy a postřehy, a je úplně jedno, jestli to má pro společnost nějaký význam, jestli je v tom chaos a jestli to někoho zajímá.
Nicméně mám chuť zkoušet nové věci.
Oblíbenci: