Březen 2014

Její kňučivá výsost Lowri

31. března 2014 v 11:42 Lehce o autorce
Světlo tohoto krutého a krásného světa jsem spatřila dne 20. června roku 1992. Tehdy ještě nikdo netušil (a ntušila jsem to ani já sama), že na svět přišla jedna skvělá čarodějka, cestovatelka časem, milovnice koní a hvězd a taky věčný mimoň, divňous a ufňukaný magor. Flegmatický melancholik a optimistický pesimista. Samý protiklad a paradox. Chaos. A spousta srandy.

Už od dětství jsem byla jaksi jiná. S lidmi mi to nešlo, raději jsem si hrála sama, využívajíc k tomu své bohaté obrazotvornosti. Zdatně mi při tom asistovala Rychlá rota, později pak Pokémoni a některé další věci, které běžely ráno v televizi a určitě na ně v té době koukal minimálně každý, kdo měl televizi.

Zásadní zvrat přišel, když mi bylo tuším devět. Tehdy se mi dostala do ruky kniha nesoucí název Harry Potter a vězeň z Azkabanu, která odstartovala nezapomenutelnou éru, na níž nikdy nezapomenu. Jak bych mohla: s Harrym jsem doslova a do písmene vyrostla (svého času jsem do něj byla strašlivě zamilovaná, do Harryho jako do toho kluka), a jsem neskutečně vděčná, že jsem se narodila ve správný čas a měla jsem tak tu možnost.

Harry mi otevřel bránu i k dalším magickým světům, ke kterým jsem měla vždycky blízko.
Nejdřív jsem skrze sérii Hunger Games objevila dystopie (pravda, ty nebývají příliš veselé, ani magické, ale zatraceně mě baví), dále komiksové filmy (s těmi to začalo u Watchmen a dále těmi od Marvelu, které mám obzvlášť ráda), po nich pak přišel Doctor Who a s ním objev sci-fi, z něhož jsem si oblíbila zejména legendární Star Trek.
Od dob, co jsem se naučila číst, jsem si začala pěstovat svoji lásku ke knihám. Čtu stejné žánry, jaké preferuji u filmů a seriálů, plus jsem stále ještě nevyrostla z obliby románů pro teenagery a young adult literatury.
Mám ráda, když jsou ta díla naprosto mimo realitu, nebo o ní lehce a s nadhledem vypráví.

Paralelně s létáním po kouzelných světech jsem žila poměrně normální život.
Tíhla jsem k přírodě a zvířatům, spoustu jsem jich chovala doma, obdivovala jsem koně. Ti se později stali nedílnou součástí mého života i mě samotné.
Tak jsem vychodila základní školu, kde jsem si užila své se šikanou (ze strany té, kdy si z vás ostatní dělají boxovací pytel) a po ní střední zemědělskou (ač to byl přírodovědný obor, byl tak nešťastně pojatý, že jsem tam měla nejraději hodiny českého a německého jazyka). Tou dobou už jsme měli doma prvního koníka, haflingovitou mrchu Sally, s níž to táhneme už devět let.
Když jsem se pak rozhodovala, co po střední škole dál, moc těžké přemýšlení to nebylo: věděla jsem, že školy pro mě příliš nejsou, a že jediné, co skutečně chci dělat, běhá za domem po louce. Takže jsem nastoupila do práce, místo vysoké školy jsem vybírala druhého koníka a krátce po maturitě jsem jej měla doma. Tedy ji.
Toho rozhodnutí nelutuji, nikdy jsem nelitovala. Koně mě učí to, co je pro mě v životě skutečně podstatné, pokoře, zodpovědnosti, trpělivosti, schopnosti přiznat si chybu, odhodlání a snaze se zlepšovat. Za nic na světě bych to nevyměnila.

Takže pracuji, čtu, chovám zvířata (kromě koní mám ještě dvě činčily, skvadru exotických opeřenců a stolitrové akvárium), fascinuje mě vesmír, hvězdy, život a svět, miluji jednoho výjimečného muže a stále v duchu létám po kouzelných světech.

A o tom všem píšu na svůj blog. Ten má sloužit pouze zábavě, té trošce introvertního exhibicionismu, shromažďování mých zážitků a myšlenek, věcí, které se mi líbily. Příjemné místo s nadhledem a vtipem popisující existenci jedné nazrzavo obarvené slečny (aneb vždycky jsem se cítila být Weasley). Ha.


Poslední březnový článek

30. března 2014 v 13:38 Kňučení
Posledního je sice až zítra, jenže to je pondělí a silně pochybuju, že se přihodí nebo mě napadne něco tak legendárního, aby to stálo za sdělení nebo to nepočkalo do dalšího dne. A to i přesto, že se mi v posledních dnech hrozně chce psát na blogísek každou kravinu.
Už nikdy se nebudu na nic těšit. Protože pak to vždycky za moc nestojí nebo se to nějak pokazí a je to v háji. Jako tenhle víkend, který měl být hrozně epický a byl, no, takový nijaký.

Edit: jak se říká, člověk míní a život mění. Takže poslední březnový článek skutečně padl až jednatřicátého :)


SluníšQuový páteční výkec

28. března 2014 v 19:24 Kňučení
Taky se vám občas stane, že vás napadne nějaká převratná myšlenka, kterou máte hroznou potřebu sdělit světu, jenže když to pak nějak sepíšete a zveřejníte, najednou vám to připadá jako strašná blbost a nejaději byste to smazali a předstírali, že se nic takového nestalo? Protože já mám takový pocit docela často. Vlastně jsem hrozně statečná, že si ten blog takhle držím a píšu a nic nemažu :D Nicméně doufám, že z toho dnes nic takového nevznikne.
Konečně tu máme pátek a víkend. Budu se moct vyspinkat do žluta, jak mi tuhle doporučila Bellička, a moc se na to těším. Možná pak konečně vymyslím nějakou otázku na Ask. Připadám si trochu blbě a dementně, že jen lajkuju a stalkuju a neptám se, ale je to přece jen Ask. Stejně je tam sranda. Když mě tedy zrovna nepronásledují takoví ti "whoviani", z těch mám tršku osypky, zvlášť když jim ve své nekonečné zvědavosi stalkuju fejsbůky. Neměla bych si toho všímat a být takhle zlá a namyšlená, ale zkrátka mi to tak nějak vadí, no.
Ale na to vyspinkání se do žluta se moc těším, to opravdu ano.


Po úterním sněhovém dramatu, které proslavilo mé krásné koníky, už je zase krásně jarně a to mě velmi těší a uklidňuje. Jen by mohlo být ještě o ždibec tepleji. Když nám teď kvůli zatraceným mudlům nevyšlo to moje planetárium, ráda bych odpoledne procupitala po okolí a bylo by fajn nepotřebovat mikinu a chlupaté ponožky. Taky bych nutně potřebovala nějakou novou fotku v jednom z mých vesmírných triček.

Zase se mi chce být kreativní. Mám jeden nápad, tak se se zítra dopoledne vrhnu do jeho provedení a uvidíme, jestli se to podaří tak, jak bych si přála. Kdyby to dopadlo jako můj předchozí projekt, bylo by to fajn.

A taky se chystám koukat na Doktora a těším se jako debílek. V týdnu na nic nekoukám, když mám ranní směnu, protože a) není dostatek času a b) jsem utahaná a usínala bych u toho, což by mě mrzelo a stejně bych z toho nic neměla. Tím si to víc užiju. Zjistila jsem, že jsem hrozný zločinec a blb a vůbec všechno hrozné, protože jsem nějakým záhadným způsobem neúmyslně přeskočila Nightmare in silver a je potřeba to napravit. A i mimo tohle je materiálu k fanatickému sledování hodně, takže víkend zase strávím převážně v Tardis a ani trochu mě to nemrzí ani neštve ani nic takového. A bude to radostné shledání, řekla bych.


Youtube mě asi nemá rádo. Nebo má, ale dává to divně najevo. Před videem mi totiž místo obvyklých retardovaných reklam často pouští takovou tu šíleně depresivní scénu z divného loňského vánočního speciálu a mě to vždycky hrozně vyleká a nechápu to. Sice je to pořád milejší než Lenor, Rexona a vozidla, ale stejně. Nechci na tu věc myslet, jelikož z toho šílím víc, než by mi bylo milé. Ne že bych se na nového Doktora svým způspbem netešila, ale stejně. Jenže tím už jsme si asi proši všcihni, a ne jednou, takže tak. Ono se to spraví.

A to by mohlo být asi tak všechno, co jsem dnes měla na srdci. Jen jsem měla hroznou chuť něco napsat, jako mám teď hroznou chuť do všeho. Lítání po lesích na koních, procházení se po kraji, objevování nových věcí, vytváření něčeho hezkého, pozorování ryb v akvárku a létajících opeřenců, imaginárního cestování s Doktorem a podobně, zkrátka do všeho možného, co mě zrovna napadne. Je potřeba toho využít.

Tak se hodně smějte, užívejte víkendu a spinkejte do žluta!



Mí rodiče jsou sadisti a jeho našli kolotočáři v popelnici

26. března 2014 v 19:28 Kňučení
Říkala jsem si, že si dneska zapíšu pár postřehů a zítra nebo v pátek z toho dám dohromady článek. Jenže jak jsem o tom tak přemýšlela, shledala jsem, že článek bude už z těch zápisků. Tak jsem tu.
Vstávám ve tři ráno a připadám si poněud zfetovaně. Pořád mi hučí v hlavě jedna písnička, a vůbec se toho nemůžu zbavit.

Ich hab' kein Geld und Du hast kein Geld,
Wer hat den Mann mit dem Koks bestellt?

Stejně si myslím, že Falco jako jediný dokázal učinit zpívanou němčinu poslouchatelnou. A to velice dobře. A pak možná ještě Nena. Protože 99 Luftballons, auf ihrem Weg zum Horizont...
Ale o tom si možná důkladněji povíme někdy jindy. Dnes to budou obvykle neobyčejně obyčejné příhody z mé bídné existence.


My best friend is a spaceship!

24. března 2014 v 18:38 Kňučení
To jsem si tak v pátek seděla v práci, přemýšlela jsem o neonkách nebo podobné havěti, když tu mi v mozečku přistála tahle hláška. Absolutně netuším, jak a odkud se tam vzala. Chvilku jsem se divila, co mě to zase napadlo za zhovadilost. Jenže pak jsem si řekla, proč ne. On to není zas takový nesmysl. A když už nic, velmi se mi to dneska hodí.
Víkend bez internetu byl poměrně zajímavý. Celkem osvobozující, řekla bych. Něco málo se dalo ošéfovat přes telefon a jinak jsem to ani njak nepociťovala. Tedy v sobotu. V neděli už trochu ano, protože jsem dokoukala všechny Konfidenčály, co jsem měla, a taky se mi ukrutně chtělo psát na blogísek, ovšem musel postačit textový editor a věci na koukání, které obsahuje můj noutbůk.
I přesto se to ale dalo zvládnout. Je fajn vědět, že nejsem takový hrozný závislák. Ale stejně jsem měla nefalšovanou radost, když jsem zjistila, že už to funguje :D


Lidské dívky jsou zjevně statečná stvoření. Až na mě.

21. března 2014 v 11:37 Kňučení
Tak nám začalo astronomické jaro. Dneska vykvetla první pampeliška, spousta kytek už dávno kvete, létají motýli a celá krajina je živá, hřejivá a zelená. A to mi i přes mírnou zimu velmi chybělo. Když si navíc vzpomenu na tu loňskou, jak o jarní rovnodennosti byl ještě sníh, mám z toho tím větší radost.
Týden nám uběhl tak rychle, jak jsem psala v neděli. Strašidelně rychle. Nicméně jsem ráda, že už bude zase nechutně krátký víkend. A jsem spokojená, že jsem se neflákala a ten týden jsem využila k nějaké produktivní činnosti.
Nadpisu si moc nevšímejte.



Podivuhodné sny a zbytečné žvásty

18. března 2014 v 11:06 Kňučení
"Vždyť to je jetel, Doktore. Jak je možný, že neznáš jetel?"

To je tak, když se vám mezi hrůzostrašné sny o znásilnění, hořících městech a podobně roztomilých věcech vloudí takováhle pošahaná scénka z jakéhosi postapokalyptického zbořeniště, kde roste neobyčejně obyčejná kytka. Z neděle na pondělí to v noci bývá dobrodružné.
Ale i přesto jsem do nového týdne vstoupila překvapivě v klidu a poměrně dobré náladě, která mě stále neopouští, za což jsem velmi vděčná.

Je neděle.

16. března 2014 v 14:05 Kňučení
To kdybyste to náhodou nevěděli.
Stejně ty víkendy hrozně rychle utíkají a nakonec uteče i ten týden a další víkend a tak pořád dokolečka. Je to trochu strašidelné, když se nad tím zamyslíte. A jelikož mě přehnaně děsí všechno, nechci na to myslet.
Popravdě řečeno vlastně ani nevím, co si o těchto dvou dnech myslet. Tak nějak jsem jimi proplula, aniž bych to nějak výrazněji postřehla, nicméně i tak to bylo fajn.


O všem a o ničem po sto čtyřicáté sedmé

14. března 2014 v 19:01 Kňučení
Je zajímavé, jak pracovní týden pstupně člověka otupí a vysaje. Sice jsem díky krásnému slunečnému a teplému počasí stále živější, činorodější a veselejší než když bylo chladno a šedivo, ale stejně. V úterý jsem ještě měla plnou hlavu svých výmyslů a úžasných nápadů na epické literární dílo a podobných věcí a dneska si sotva uvědomuju, že bych vůbec o něčem přemýšlela. Tedy, samozřejmě přemýšlím, ale tak otupěle. Žádné vzletné myšlenky.
Nicméně víkend je tu, a tak se to zase srovná.


Som vymyslela

11. března 2014 v 19:03 Kňučení
(Nevím, proč jsem si teď tak oblíbila paslovenské výrazy.)

Vyzrála jsem na tu zajebanou galerii konečně si můžu upravovat blogísek podle svých představ. Zatím to ještě není úplně to, co bych chtěla, ale zatím jsem to alespoň v rychlosti zařídila tak, abych se na to mohla koukat bez pocitů frustrace a absolutní neschopnosti.
Ta zákeřná závada měla nakonec samozřejmě naprosto primitivní řešení. Ale žádný učený z nebe nespadl a příště už si budu pamatovat, že nejspíš stačí otevřít jiný prohlížeč. A až budu mít více času a chuti, ještě to poupravím a budu mít nejkrutopřísnější blog na světě :D


Jinak se cítím stále celkem vesele a optimisticky. Jsem nějak hrozně plná energie a pořád bych něco dělala, což nebývá tak úplně zvykem. Myslím, že je to tím sluncem. Ráda o sobě tvrdím, že funguju na solární pohon, tak zřejmě nejsem tak daleko od pravdy.
Mám zase takový koňský záchvat a nejraději bych se na těch hajtrách proháněla půl dne. Tak se to děje, když je mám pořád doma za barákem. Někdy to všechno dělám jen ze setrvačnosti a protože musím a někdy mě to opravdu baví. A tak se to střídá pořád dokola a řekla bych, že to bude obdobné u všech majitelů koníšků. Stejně bych je nedala, ani za nic.


Po delší době jsem zase zavítala na liter.cz. Občas si tam chodím číst strašidelné a sci-fi věci, když mám nějakou dlouhou chvíli. Tentokrát mě ovšem chytila nehorázná chuť něco taky napsat. A klidně jen pro sebe do sešitu, zatím. Možná bych to časem někde zveřejnila pod jinou přezdívkou a třeba bych ještě udělala díru do světa. Jistý nápad se mi v hlavičce postupně rýsuje, otázkou ovšem je, jestli na papíře bude stejně epický.

Jelikož jsem tento měsíc nějak málo utrácela, konečně došlo na tu dlouho plánovanou akci a objednala jsem si hned dvě fandomová trička a k tomu rovnou i dvě placičky. Jedno fialové doktorovské a jedno vypadající jako startrekovská uniforma. Na plackách jsou pak dva známé výroky: taková ta wibbly-wobbly věc (nemám tu hlášku moc ráda, je jí plný internet, ale je u ní Tardis, a tu mám ráda moc) a pak Live long and prosper. Jsou to teď mé největší obsese, takže tak. Netrpělivě očekávám balík :)

Tak či tak, (s)mějte se. A užívejte si dostatek solární energie. Já si jdu hrát na Doktora.

Oblíbenci: