Zase píšu deníček.

20. října 2013 v 19:19 |  Kňučení
A zase je neděle. Strašně, neskutečně moc se mi nechce zítra vstávat ve tři ráno a další den zase a pak znovu a ještě jednou a možná i nakonec. Nechce se mi dělat tu nudnou práci, ale taky nevím, co bych chtěla dělat jiného.
Zdál se mi takový hrozně divný, ošklivý sen, ve kterém jsem byla kdovíproč nucena vrátit se asi v čase a znovu chodit na střední a být věčně otrávená a unavená z lidí a dlouhého cestování a stejně opuštěná a přesvědčená o tom, že jsem jaksi vadný kus, který není hoden toho, aby ho kdy měl někdo vůbec rád, jako tenkrát. Jenže mi zůstaly vzpomínky na to, co je teď, a já jsem tam musela zůstat, v tom jednom období na tom jednom místě, a nešlo se vrátit.
Vzbudila jsem se nějak najednou a hrozně vyděšná, protože jsem si myslela, že jsem pořád ve snu a že musím do školy a že jsem tak hrozně sama a nemůžu zpátky a že v té pakárně budu muset žít, a skoro jsem se rozplakala. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že v té posteli nejsem sama a že do žádné pitomé školy plné debilů, kteří mi dokázali srazit sebevědomí až na takovou hroznou úroveň, už naštěstí nemusím a nikdy muset nebudu. A že mě, skara, má někdo rád!

Po té sedmé hodině, kdy jsme museli vstávat, jsem už neusnula. Četla jsem Hvězdy nám nepřály, dokud jsem to nedočetla.


Ještě jsem se oklepávala z toho pitomého snu, takže mě to možná rozhodilo víc než jindy, protože se teď mám vážně fajn. Ale obrečela bych to nejspíš stejně. Bylo to opravdu silné čtení, a krásné, ale jsem hrozně ráda, že už to mám za sebou. A nechci o tom už ani nijak přemýšlet, protože je mi vážně špatně jem z pomšlení na to, že by se stalo něco takového. Jen se vážně obávám toho, že když je to tak populární, budou to chtít zfilmovat. Myslím, že se to pro tento příběh nehodí. A taky se mi příčí to, že jsem to četla a líbilo se mi to, protože to taky čtou všichni a líbí se jim to. Já přece nejsem jako všichni! Jen jsme příšerně zvědavá. Navíc vidím, že zase přejímám styl psaní, jako se mi to stává u všeho zajímavého, co čtu, ať je to knížka nebo časopis nebo jiný blog.
Vlastně nejsem vůbec originální. A vlastně nevím, kdo kruci vůbec jsem.
Jediné, co po přečtení té knížky vím naprosto jistě je to, že jsem neskutečně vděčná za to, jak se mám a co mám. A že o té knížce nechci nějakou dobu ani slyšet.

V pátek jsem si vzala do práce svoje nové tričko s TARDIS. Tak nějak pořád naivně doufám, že si toho někdo všimne, že to je TARDIS, ale ne. Všichni vidí pouze obyčejné děsně out tričko s divným obrázkem. Stejně mi ale bylo fajn, protože je to triko tak příjemné a protože je na něm TARDIS. A to se mi do té práce tolik nechtělo. I když to bylo spíš tím, že jsem si už celý čtvrtek myslela, že je pátek, a on ještě nebyl. Ze čtvrtka na pátek jsem tu měla na noc svého chlapce a pak jsem ho nechala u sebe v pokoji s učením psychologie a šla jsem na konice a on později do školy. Dělal zkoušku a dostal jedničku a já měla takovou radost, jako kdybych tu zkoušku dělala sama. Inteligence není o schopnosti naučit se věci nazpaměť.
Přesto se večer vrátil chudák mrzutý, protože do školy jezdí s Darthem Vaderem a to je veskrze hrozná, věčně si stěžující a závistivá osoba. Nemám ráda, když je smutný, protože já jsem pak smutná taky a nevím, jak mu pomoct.

Včera jsem se utápěla v nostalgických úvahách o tom, co bylo před rokem, protože jsme tehdy byli spolu poprvé na večeři. Tedy přesně rok je to až dneska, ale byla to sobota a včera bylo i stejné počasí. Vzpomínala jsem, jakou to mělo celé atmosféru, jak jsem odpoledne s konicí skákala jako divá a čekala jsem, že večer už nebudu single, ale oficiálně jsem pořád byla, i když už to bylo možná jinak.
Taky mě napadlo, kde je ten rok? Protože mi to připadá hrozně nedávno, všechny ty věci, co se staly. Když se trochu zamyslím, tak tam ten rok je, ale stejně to utíká moc rychle.
Přesto jsem měla takovou zvláštní radost z toho, že ačkoli jsem před rokem zůstala ještě dejme tomu single, letos jsem na toho kouzelného kluka mohla čekat s večeří doma a moc se na něj těšit.


Jak jsem začala dnešek už bylo vylíčeno v úvodu tohoto textu. Když jsem dočetla, popadla mě obrovská chuť psát, a tak jsem psala. Ne žádné ty své třeskutě geniální ultra fanfikce, ale články na blog. Protože mě to blogování strašně baví. Nevím, jestli to není i těmi vitamíny, co jsem si naordinovala, abych kvůli všemu nadměrně neplakala, ale myslím, že od té doby, co bloguju a někdo to čte a reaguje na to, jsem na tom duševně líp. Tedy abyste si nemysleli, že jsem nějaký v depresích se topící magor se sebevražednými sklony, to nejsem. Jen jsem velmi citlivá, příliš hodná a mám v sobě několik šrámů, jež se už nezahojí a způsobují takové občasné smutné stavy. Byla jsem kdysi u psychologů, ale o těch si myslím svoje a nic hezkého to není, takže od nich si nijak "pomáhat" nenechám a peru se s tím vším sama, protože to je nejlepší. Občas narazím na něco, díky čemu je mi tak nějak líp.
Venku bylo trochu pod mrakem, ale dost teplo. Moc krásný, příjemný podzimní den. Všichni houbaři už se navíc asi konečně otrávili, protože v lese byl nádherný klid, když jsem tam byla s konicemi. Když se takto projíždíme, hlavou se mi motá spousta filozofických úvah a příběhů a je to obvykle moc fajn. Dnes mi bohuže myšlenky na chvíli utekly zase k té zatracené knížce, a v tom úžasně voňavém, slabým sluncem prozářeném lese mě to stálo ještě několik slz. Naštěstí mě to rychle přešlo.
Nastavila jsem si na fejsbůku, že jsem zasnoubená, když je to teď tak in. Jen jsem zablokoval dementy z práce, aby na to nečuměli a nebyl nějaký zbytečný povyk. Zkrátka se mi chtělo hrozně vytrollit lidi a myslím, že to bude dost srandální: D
Taky jsem trochu gůglila a četla po internetu a mám v hlavě určitý nápad na kchůl a originální blogovou přezdívku. Uvědomuju si, že jsem strašně nerzhodný debil debilní, ale slibuju, že se nad tím tentokrát důkladně zamyslím a až něco vynaleznu, bude to definitivně definitivní.
Před chvílí začalo pršet a zřejmě se tu kolem procházel Thor, protože trošku zahřmělo. Docela se mi to líbí.

Stále se mi nechce do práce a tak nechutně brzy vstávat, ale po dopoledním uvědomění si, že se vlatně mám úplně skvěle, je mi moc fajn. Těším se na večer, až si dáme Rockstar a povíme si, co jsme dělali. Těším se na příští víken, protože si jej budeme moci užít líp než tenhle. Těším se na ty velké výlety, které nás čekají, na nakupování zbytečností a ty drobné všední radosti. Všechno ostatní je jen taková drobná nepříjemnost, na níž nezáleží.



 


Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 20. října 2013 v 20:34 | Reagovat

Mně se taky nechce vstávat. Zvlášť v tomhlr počasí z toho šílím.

2 Hanyuu Hanyuu | Web | 20. října 2013 v 20:59 | Reagovat

Tak to to Thor vzal kolem vás rovnou k nám, protože tady se teda vyřádil :D

Hvězdy nám nepřály jsem nečetla a ani číst nechci, i když vím, že je to asi hodně zajímavá knížka... Mně všechna díla tohoto typu přijdou, jako že hrají strašně na city a snaží se za každou cenu dojmout. A je jedno, jestli je to film nebo knížka. Mám z toho takový pocit a nezbavím se ho.
Na tvůj facebook jsem dneska tak nějak klikla, jak ho tu máš nahoře na blogu... jsem si říkala, že si tě zkusím hodit mezi přátele (a budu počítat i s tím, že to nikdy nepotvrdíš :D), ale tak trochu ti ten odkaz nefunguje :D

3 Gabriella Gabriella | Web | 21. října 2013 v 16:13 | Reagovat

[1]: Ve tři ráno není vidět, jaký je počasí :´D Ale ono vstávat takhle na podzim dřív než v devět je opravdu zvěrstvo. A to ještě není zimní čas.

[2]: Jako jo, knížka je to opravdu zajímavá, taková jiná, a nepopírám, že se mi líbila. Ale jako u několika jiných věcí si myslím, že je zbytečně přeceňovaná. Jenže jsem nenapravitelně zvědavá a chtěla jsem vědět, jestli je to vážně tak převratné a skvělé, jak všichni tvrdí.
Facebook už je opravený, děkuju za upozornění :) Mezi přátele si mě klidně přidat můžeš, proto tam ten odkaz mám, a ráda ti to potvrdím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: