Sentimentální melancholik

1. října 2013 v 11:08 |  Kňučení
Hrozně se mi líbí, když mi nějaká písnička připomíná určitou dobu, osobu či místo. Mám ráda ten moment, když něco takového náhodně zaslechnu z rádia a hlavou mi proletí náhle velmi ostrá vzpomínka na jistý moment, něčí výraz ve tváři, rozhovor nebo jinou drobnost, na níž bych si jinak možná ani nevzpomněla. A hlavně, zapomenuté pocity a dojmy, najednou se vracející tak jasné, až to skoro bolí.
Jako včera. Zaslechla jsem písničku, jež byla nedílnou součástí pracovních odpolední loni v létě. Hlavou mi začaly vířit vzpomínky na to, jak tehdy bylo všechno jiné a skvělé a sranda a klid a vůbec. Až mi to vehnalo slzy do očí.
Přimělo mě to přemýšlet o dobách minulých, zase jednou. Jaký byl podzim před dvěma lety. Jak jsem nastoupila do práce, jak jsme se tam zprvu bála všeho a všech a nijak mi to neusnadňoval omé zakoukání do kolegy, jenž se ke mě jediný choval hezky a já nevěděla, co si myslet. Jak potom přišlo období, kdy jsem si chtěla nechat lékařsky potvrdit, že jsem regulérní magor, abych už nikdy nemusela mezi lidi. Díkybohu jsem vydržela. A myslím, že to byla lepší a užitečnější zkušenost než všechny vysoké školy světa. Stejně si myslím, že těch titulovaných vysoce studovaných je moc. Že někdo ten zbytek, k němuž titulu netřeba, taky udělat musí. Nikdo mi nepopře, že titul automaticky nezajistí dobrou práci. Takových případů je všude plno. Já jsem se rozhodla raději pracovat, a nelituju toho. Vyhovuje mi to. Rozhodně to ze mně nečiní osobu podřadnou nebo méně inteligentní, než je ten titulovaný zbytek.
A taky jsem později slyšela písničku zase z loňského podzimu. Tehdy mě nebavilo nic z toho, čím jsem se bavila v létě, a asi jsem i bývala docela nešťastná a nervózní, ale díky spoustě maličkostí i velkých zvratů to bylo krásné, kouzelné období. Zřejmě se tato část roku stane mou nejmilejší.
Taky jsem dost přemýšlela o blogu jako takovém. Co od toho vůbec očekávám a jaký to má smysl. Pozastavila jsem se nad tím, jak je komické, že tu ze sebe mžu udělat prakticky kohokoli a nikdo nezjistí, jaká jsem doopravdy, pokud nebudu chtít.
Dává mi to jakýsi falešný pocit obrovské moci nad ostatními.
V poslední době mě dost štvou lidi obecně. Možná zkusím vybít si ten vztek nějak takhle.
A nikdo si toho nevšimne.

 


Komentáře

1 Jolí. Jolí. | Web | 1. října 2013 v 21:17 | Reagovat

někdy mi je až smutno, když slyším nějakou písničku a připomene  mi to třeba chvílky s člověkem, kterého jsem měla vážně ráda.. Ke každému, ke každé chvilce ano všude je nějaká písnička..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: