O mém alter egu a fiktivních realitách

12. října 2013 v 13:20 |  O něčem konkrétním
Nedávno jsem prošla očistcem v podobě uklízení mých rozsáhlých letospisů zahrnující odhadem tak posledních sedm let mé existence. V těch záznamech se vyskytují drobné i větší zmínky o tom, co se dělo například ve škole, ale mnohem více textu tam pojednává o příbězích odehrávajících se v mé hlavě daleko od této temné reality.
Mám takový dojem, že se nepletu, když si myslím, že téměř každý jedinec toho "našeho" divného a nepochopeného druhu něco podbného alespoň chvilku někdy nevymýšlel. Takovou svojí projekci, ve které se odrážela veká část našeho já, ale byla vším, čím jsme kdy chtěli být a z nějakých důvodů to nešlo, a zažívala věci, které jsme zažít nemohli.
Během toho uklízecího maratonu jsem při náhodném prohlížení těch záznamů prošla celým dlouhým vývojem té své univerzální hrdinky. Připadalo mi to místy dost hrozné, místy celkem chytré a hlavně velmi vtipné.
Jen doufám, že mě za takovéto litanie nezavřou do cvokhauzu.


Vždycky jsem se snažila za každou cenu nějak vyčnívat, být jiná než ostatní i jiná než ti "jiní". Nechtěla jsem se ztotožňovat s nějakou z původních postav v dané věci, protože ty byly jiné než já a připadalo mi to příliš jednoduché, než vymyslet si někoho úplně vlastního. Pokud jde o knížky, postavy v nich přece často bývají takovými alter egy samotného spisovatele, a tím přece nejsem já, no ne?

Tohle mé "lepší já" vzniklo zhruba v době, kdy mi bylo asi tak čtrnáct. Tehdy jsem byla těžký potterhead, a tak její první kroky směřovaly do Bradavic. Jmenovala se tehdy Louise nevímjakdál, ale to mi nepřipadalo důležité. Měla jakousi anonymní rodinu, jež mi také nepřipadala důležitá, byla zrzkou dřív, než to bylo cool a hlavně byla nejvíc nejlepší kamarádkou ústřední trojice hrdinů. Velmi krásná a všemi oblíbená Mary Sue jak vyšitá :D Jenže v těch úplných azčátcích mě nejvíc zajímalo, jaké šaty měla na Vánočním plese, to ostatní vůbec nebylo důležité.
Takto trapně to probíhalo docela dlouhou dobu, než přišel zásadní zvrat aneb moje "divoké" dospívání.

Někdy kolem patnácti šestnácti jsem začala nadšeně sledovat televizní Kriminálky. Tam se vyskytovala spousta cool týpků, kteří se mi v těch dobách děsně líbili a celkově mi to přišlo strašně hustý. Harry Potter šel na nějakou dobu poměrně dost stranou (i když žádnou premiéru nového filmu jsem nevynechala) s tím, že jsem přece už hrozně dospělá. Jo, dlouhou dobu jsem byla dost pako. Ne že by to teď bylo jinak, ale naučila jsem se alespoň přemýšlet logicky hlavou.
Tak tedy, má drahá hrdinka Louise v té době dostala příjmení Taylorová, neb se stala dcerou toho pána, co tomu šéfoval v New Yorku. Trochu vyrostla a zestárla a já jsem možná začala trochu přemýšlet. Zakládala jsem si na tom, aby to byla taková nepříliš výjimečná holka od vedle, ale stejně ji vždycky měli všichni hrozně rádi. Chvíli operovala v Miami, ale suverénně nejdéle hnízdila v Las Vegas. Toto období se prolínalo s mojí šílenou spisovatelskou érou, a tak k tomu existuje celá série příběhů, která dohromady dává příšernou romanci. Něco je tam docela vtipné a občas jsem se divila, jak jsem dokázala odhadnout sama sebe a své reakce na určité situace, které jsem tehdy neznala.

O rok později přišlo období ještě děsivější než to kriminální. Mým hrozným idolem se tehdy stal nějaký málo známý americký herec, a já jsem horlivě sledovala všechno, kde se nějak vyskytnul. Louise tehdy byla americkým teenagerem a prožila spoustu víceméně hloupých dobrosružství. Nějakou dobu byla dokonce spolužačkou Veroniky Mars. Nicméně jestli se za období Kriminálek občas stydím, tohle bych si nejraději nechala vymazat z hlavy za to, jak hloupě jsem se chovala.
Totiž to bylo tak: jelikož moje alter ego bylo strašně super a lepší než já, chtěla jsem se mu co nejvíc podobat. Jenže já jsem pořád já, a to jen tak změnit nejde. Často jsem se proto chovala dost pitomě.
A v té době jsem také dostala prazvláštní nápad a chtěla jsem z prostředí americké střední napsat celý román. Nenapsala jsem ani jednu kapitolu. Naštěstí. Byl by to totiž děsivý nelogický brak pro děvčátka vě věku 12 až 16 let s drobnými fantasy prvky. No, raději bych to celé vážně zapomněla.

Někdy v době velkého očekávání premiéry posledního Pottera jsem začala zjšťovat, že dospělý život není nijak úžasný a mé sny se postupně vrátily mezi kouzelníky.
Tehdy přišel poměrně velký zvrat v podobě přejmenování mé hrdinky na Rosemary a také v tom, že jsem ji více připodobnila sobě samé. Tím pádem to byla také taková ta spíš "divná" někde trochu stranou, i když stále krásnější a odvážnější než já. Tehdy mi zřejmě začal normálně fungovat mozek, jelikož jsem vymyslela, co bude to děvče vlastně zač. Protože jsem nikdy neměla ráda otravnou Ginny, šikovně jsem jí vyšoupla. Tedy, ne že by Rosemary byla přímo Weasleyovic, ale udělala jsem z ní jejich osiřelou sestřenici, kterou pouze vychovávali. Sice stále nemá příjmení, ale ono to opravdu není důležité, dkyž je to pouze v mé hlavě. A nahradila Ginny se vším všudy, protže obecně nepříliš oblíbený hrdina Harry byl od útlého mládí mojí velkou láskou :D Jenže když si to egomaniakálně pochválním, vymyslela jsem jim chytřejší a hezčí příběh, než ten s Ginny. Kdyby se mi někdy moc chtělo, mohla bych to napsat. Ale to se spíš nestane.

Rosemary pak na určitou dobu upadla poněkud do zapomnění. Úplně to nejde, protože je to stále moje součást, prošla se mnou kusem života a často jsem si pomáhala tím, že jsem si říkala, že bych to měla udělat jako ona. Ale i v době tohoto útlumu jsem ji dokázala nacpat do všech filmů, které se mi líbily (abych byla přesnější a upřímnější, kde se mi někdo líbil). Takto například figurovala i v Hunger Games nebo v Iron Manovi (i když za tenhle nápad se trochu stydím, protože jsem hrozně hodná holka :D).

Její větší reinkarnace proběhla letos v létě, kdy jsem nadšená z objevu Doktora udělala z drahé Rosemary jeho občasnou společnici. Dost mě baví občas vymýšlet, jak by v některých situacích reagovala a jak by která epizoda vypadal s ní a tak. Někdy jí nechávám čarodějkou, protože mě ta kombinace fascinuje. Taky mám vymyšlenou šílenou megastory o tom, kde jí doktor vůbec sebral.

Ani nevím, proč to všechno vůbec píšu. Vždyť je to jen další uhozená anomálie v mém životě, o které ani nechci, aby se příliš vědělo. Tedy mezi mými blízkými rozhodně ne.
Asi je to pro mě důležité. Nebo mi to připadalo vtipné a zajímavé. A chtěla jsem vědět, jestli jsem v tom sama, nebo ne. Možná se někdy dokopu k tomu, abych nějakou tu svojí fiktivní megastory přece jen napsala.
Nebo třeba jednoho krásného dne dojde i na ten epický román.
 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 12. října 2013 v 20:46 | Reagovat

No jo, vývoj alter ega umí být občas až zarážející. To mé má za sebou taky trochu temnější minulost, ačkoli jsem nikdy vyloženě nevybočila z takového pomyslného směru, kterým se to moje druhé já ubíralo. Sice mixuju neustále jednu věc do druhé a v každém fandomu mám tendenci se někam nebo k někomu řadit, ale základ stále stojí na zmijozelské čarodějce z Malfoyovic rodinky, ale bylo pár věcí, který v té konečné verzi, na které se čarodějka ustálila, zní trochu dost... hrozně,raději nemluvit, ale to už je vlastně jedno :D :D :D

2 Guizmo Mallarmé Guizmo Mallarmé | Web | 12. října 2013 v 22:39 | Reagovat

Já měla postav, nejčastěji se jmenovaly Kae, ale to bylo kvůli dračáku, tenkrát jsem ho hrála docela akčně, až na zkušenýho jsem se dostala, pak nám restartovali účty... =D
Na hocz jsem byla taky, dokonce jako mulťák, na jednom účtu jsem měla ze známosti spoustu kravin i dráčka jsem dotala.
Teď mám na pottermore úplně nejvíc mrzimorský jméno pod sluncem.
Aurora Wombatová

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: