O kamarádech

3. října 2013 v 10:42 |  O něčem konkrétním
Nemám kamarády. A neříkám to jenom tak. Skutečně nemám nikoho, jehož bych za kamaráda mohla označit, komu bych se mohla svěřit, zavolat, kdybych potřebvala, zajít na kafe, kdyby mi někdy bylo snad smutno. Možná mám pár známých. A mám svého milého, což pro mě znamená hrozně moc, ale stejně. On kamarády má, sice asi tak dva, ale stejně. Já nemám nikoho jiného na povídání a tak, a i když je to moje nejbližší a nejmilovanější ososba v tomhle zlém světě, stejně by to občas chtělo slyšet i jiné názory, jiný pohled na věc. Navíc o některých věcech si s ním tak úplně povídat nemůžu. A z toho, že on kamarády má a já mám jen jeho občas vznikají pitomé situace, z nichž si připadá hrozně hloupě a méněcenně a sobecky a zle.
Jenže ono je to zase celé komplikovanější, než by se mohlo zdát. Totiž ne že bych se nesnažila kamrádit se. I když jsem nikdy nebyla příliš družná a spíš jsem ráda stranou pozornosti, na základce jsem se s několika lidmi bavila. A měla jsem tam jednu opravdu dobrou kamarádku. Távily jsme spolu celé víkendy a tak a bylo to fajn, ovšem jenom asi tak rok. Pak zjistila, že pro ní bude zřejmě společensky výhodnější bavit se spíš s dementní částí třídy, pro kterou jsme byla divná, a chodit pařit do Fontány a kouřit a tak. Nebyla na mě ani pak vyloženě zlá, ale už jsem si s ní neměla co říct. Od té doby lidem dost málo věřím a spíš se jich straním. Mám strach, že se to stane znovu. Hlavně jsem už potom nepotkala v mém okolí nikoho, kdo by měl podobné zájmy jako já a s kým by se dalo normálně mluvit.
Ono taky nebylo moc kde. Kolegyně v práci jsou hrozní mudlové. Pokoušela jsem se jim přizpůsobi, alespoň se přetvařovat, protože to stejně dělají všichni, ale to mi nejde a dost mě to ubíjelo. Několikrát jsem s někým z práce na kafi byla, ale to jsme jen nadávali na práci, jako pořád, takže nic moc. Jinak na žádné akce nechodím a nechodila jsem a nehodlám na tom nic měnit. Nepiju, mám ráda svůj klid, tak co bych tam dělala. A stejně nevím, jestli bych v takovém nějakém prostředí vhodného kandidáta na kamaráda našla. Do kafíčkáren si lidi chodí právě popovídat s kamarády a s nikým jiným se moc družit nechtějí.
Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem si zakládala ten pitomý blog a plivu na něj ty svoje nesmyslné postřehy. Že jako bych mohla prostřednictvím toho poznat někoho podobně smýšlejícího alespoň na psaní. Jenže když jsem o tom tak přemýšlela, došla jsem k tomu, že vlastně nevím, jestli chci. Že už jsem natolik zvyklá být sama, že bych to občas spíš brala jako přítěž. Je to hrozné a zřejmě dost nepochopitelné, ale asi takhle: naprosto upřímně řečeno by mi nejvíce vyhovoval nějaký kamarád ve skříni, kterého bych vytáhla pouze v případech, kdy bych si připadala osaměle nebo kdyby na mě můj milý neměl čas. Protože pokud ho má, tak budu stejně radši s ním.
Opravdu je to ode mě strašné, ale já vážně nevím, co vlastně chci. Jestli radši občas plakat a připadat si blbě, ale být radši sama, nebo si blbě nepřipadat, ale udělat nějaký kompromis, abych sama nebyla. A vůbec, ono není nikde psáno, že by nějaký kamarád vyřešil všechno. Taky je možné, že by se tím věco třeba zhoršily. Takhle to nejde jen tak vymyslet.
A já opravdu nevím, co mám se sebou dělat.
 


Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 3. října 2013 v 16:15 | Reagovat

Kdysi jsem to měla podobně, takže tak nějak chápu, o čem tu právě mluvíš. Teď mohu spokojeně říct, že kamarády mám. Není jich moc, ale mám. Zase je ale hodně problémů v tom, najít si nějakého pořádného milého, kterého máš zase ty... A stejně jak píšeš: 'Že už jsem natolik zvyklá být sama, že bych to občas spíš brala jako přítěž.' vnímám zase já tenhle svůj problém.
Ono je hrozně těžké, najít si kamarády se stejnými zájmy. Obzvlášť, když je to člověk toho "našeho" (pokud to tak mohu říct) typu... jak tak koukám podle těch ikonek a tak, přijdeš mi jako hrozně fajn člověk... prostě moje krevní skupina. I když, s tou krví bych to zas tak moc nepřeháněla. Můj čarodějnický původ je čistokrevný a jsem na to hrdá :D

2 Kňuč Kňuč | Web | 3. října 2013 v 17:37 | Reagovat

[1]: K těm ikonkám, teď jsem si všimla, že jsem si tam neomluvitelně sprostě zapomněla dát nějakého Pottera a že to musím co nejdřív napravit :D
Jak je těžké najít si někoho "do páru" vím sama až moc dobře. Už jsem byla úplně vážně smířená s tím, že zůstanu navěky sama, a pak se stal nějaký záhadný zázrak a objevila se takto spřízněná duše. Bylo mi dvacet, takže bych nezoufala :) Ale stejně jako ty jsem si i v tomhle případě myslela, že už jsem tolik zvyklá být sama, že to bude spíš komplikace a dlouho jsem váhala. Jenomže člověk míní a život mění a teď už si zas neumím představit, že by to bylo jako dřív.
Někdy je mi jedno, že nemám kamarády, a někdy je mi to zase hrozně líto. Ale je pravda, že se hledají dost těžko.
Jinak jsi mě moc potěšila tím, že ti připadám fajn. Opravdu hrozně, hrozně moc :)

3 Hanyuu Hanyuu | Web | 3. října 2013 v 19:10 | Reagovat

[2]: Já už na ikonky úplně rezignovala, nejdřív je nebylo kam dát a když už bylo, zjistila jsem, že je jich tolik, že to už není ani hezké :D Nechápu, že to někdo dokáže udělat tak, aby to vypadalo takhle pěkně :D
Já už pomalu do toho stadia smíření se směřuju... vlastně už možná vážně smířená jsem. Nejhorší je, když okolí neustále doráží a ptá se, co teda ti chlapi a tak vůbec :D

4 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 3. října 2013 v 19:50 | Reagovat

Nojo s kamarády je to komplikovaný, když je člověk za podivína.
Mám štěstí, že někteří lidé, které jsem dlouho znala se po čase stali mými kamarády, slečna co se mnou jako maličká chodila do školky, slečna co jsme si na sebe zbyly a teď bych ji nevyměnila, spolubydlící co jsem strašně nesnášela je teď jako parťák do všech špatností.
Spíš mne mrzí, že jsem pořád tak mimo a když jsou teď všichni pryč, stejně jako já přes tejden někde neznámo kde, tak to člověka úplně zabíjí, když se musí pořád přetvařovat a nemůže s nikým mluvit o věcech, které jemu samotnému připadají zajímavé.

Když už jsi to takhle nakousla, znám dost lidí, kteří si přes blog kamarády našli i v realu, klidně tě na kávu pozvu ;)

5 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 3. října 2013 v 19:51 | Reagovat

[3]: Ono ti jich je líto, že? =D Pak je blbý nějakou vynechat nebo nedejbože vyškrtnout.

6 Hanyuu Hanyuu | Web | 4. října 2013 v 8:49 | Reagovat

[5]: Nepředstavitelně líto mi jich je :D Ale zase vidím, že když tam dám všechny, je to vyloženě hnus :D

Když už jsme opět u těch ikonek... ta druhá mě neustále rozesmívá. Je perfektní :D

7 Kňuč Kňuč | Web | 4. října 2013 v 9:48 | Reagovat

[3]: Hloupých dotazů od okolí jsem si užila taky dost, nejvíc od babiček :) A teď jsem stejně většinou z nich hrozně hejtovaná, protože se jim na něm cosi pořád nezdá, takže si nevybereš :)
[6]: Však to bylo drama, vybrat ty úplně nejlepší, když jich je tolik. A naházela jsem je tam jen tak jak mě napadlo, připadá mi to dost chaotické :D Jo,ta druhá je moje oblíbená, naprosto skvěle vystihuje mé pocity :D

8 Kňuč Kňuč | Web | 4. října 2013 v 9:53 | Reagovat

[4]: Za pozvání moc děkuju, ale má se to se mnou tak, jak jsem řekla: já vlastně vůbec nevím, jestli chci. Ale pokud bude to pozvání platit, až se někdy jakože rozhodnu, budu ráda :) Sice nevím, co pořád řeším, ale je to zkrátka tak, jak to je, no.
Každopádně i tak jsi mě tím velmi potěšila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: