Jak jsem se zamilovala

28. října 2013 v 8:37 |  O něčem konkrétním
Je mi jedno, jestli to někoho zajímá nebo ne. Mě to připadá zajímavé a napsat o tom chci. Je to pro mě důležité. A možná i proto, že tomu stále občas nemůžu uvěřit.

Navíc tomu je už přesně rok, co na mě po krásném výletu do kina ráno čekala na fejsbůku zpráva o tom, že mi potřebuje něco důležitého říct a že to se musí osobně. A večer v prvním sněhu, za úplňku na kopci v autě s výhledem na osvícené město, mi řekl všechny ty krásné věci, jimž jsem nemohla uvěřit a o nichž jsem už dávno doufala, že mi je jednou řekne.

Předem se omlouvám za dlouhý článek bez obrázků.


Potkala jsem ho v práci. Nevím, jestli mě něco takového napadlo, než jsem tam nastoupila, ani si nedokážu vybavit, jestli jsem si ho všimla, když jsem se tam byla poprvé podívat. Na tom teď už asi nesejde, ale jsem dost sentomentální osoba a na takových věcech si celkem zakládám.
Naprosto jistě ale vím, že v můj první skutečně pracovní den jsem si ho už všimla. A nelžu a nesnažím se být zajímavá, když řeknu, že moje srdíčko bylo ztraceno. Že po všech těch letech snění a pochybách o sobě samé jsem si řekla jo, tohle, to je ono. Jenže láska na první pohled je blbost. Ten moment byl jen začátkem dlouhé doby trápení a litrů slz.

Říka se, že každý začátek je těžký. A moje začátky v pracovním procesu byly hodně těžké. Nevím, jak jsem k té myšlence přišla, ale šla jsem tam s tím, že to bude lepší než ve škole, protože tam budou všichni dospělí a tudíž rozumní. Ovšem skutečnost byla taková, že jedna dílna byla plná udrbaných slepic středních let a druhá, ta naše, lidí kolem dvacítky, tedy sice mého věku, ale idiotů právě jako ve škole. Kolegyně, s níž jsem sdílela "kancelář", byla dokonalá blond bárbí jako z časopisu, jenže totálně vypatlaná a dost namyšlená. Nastupovala tam se mnou ještě jedna holka, s níž jsem se později sice docela skamarádila, ale takto zkraje mě celkem štvala. Byla usměvavá, ukecaná, přátelská, kdežto já pravý opak. Vyděšená, nemluvící a s divnými zájmy jsem opět nezapadla. Ty první měsíce, než jsem si zvykla já na ně a oni na mě a tak nějak se to uklidnilo, bylo hodně krutých.

Moje naivní zakoukání do kolegy to nijak neusnadňovalo. Naneštěstí on byl z nich jediný, kdo se ke mě choval hezky. Několikrát ostatní napomenul, když už ty jejich poznámky byly hodně ošklivé, a jako jediný za mnou sám od sebe přišel a chtěl si povídat. Jenže já, vyděšená a pochybující, jsem moc nepovídala. Jednak proto, že to s lidmi, které neznám prostě nedokážu, a taky proto, že jsem nevěděla, na čem jsem. Podle mých předchozích zkušeností jsem totiž myslela, že to pouze hraje, aby zjistil, jak moc velké pako jsem a aby se mi pak mohli s ostatními smát. Možná ve mě to jeho laskavé chování vyvolávalo nějaké falešné naděje, ale jako obvykle jsem byla přesvědčená, že si to jen namlouvám, protože jsem ošklivá a k ničemu a nikdo mě nemůže chtít, natožpak on. V té době si mě sice ještě nepřál, ale také si o mě nic takhle špatného nemyslel.

Má hrozivá přehnaná sebekritika byla podporována ještě tím, že se v té době hodně bavil s jednou kolegyní a chvíli to i vypadalo, že nejsou pouhými kolegy a kamarády. Když jsem tu jejich náklonnost a smích pozorovala, přepadaly mě stavy téměř depresivní. Tahle mladá dáma totiž nosí fialové vlasy, spoustu piercingů a tetování a má velmi prořízlou pusu a tak vybraný slovník, že by se i ten příslovečný dlaždič styděl. zbuzovalo to ve mně tedy domněnku, že si přeje někoho takového a ne mě. Naštěstí jsem si zachovala dostatek důstojnosti a zdravého rozumu na to, abych neprováděla žádné drastické změny vizáže a slovníku. Později to byla jedna z věcí, která ho na mě zaujala, ale to jsem napřed.
Takto jsme se přehoupli do roku 2012, na jehož začátek dost nerada vzpomínám. Sice ten předstíraný vztah nevztah s pokreslenou kolegyní pominul, ale nenastala ani žádná změna v jeho přístupu ke mně. Všechno tak nějak stagnovalo, já jsem se utápěla ve smutku, osamělosti a frustrace ze všeho a radost mi dělali mí koně a občasných pár slov pronesených kolegou k mé maličkosti.

Na jaře toho roku výše zmiňovaná kolegyně opustila naše pracoviště a vydala se hledat štěstí jinam. Přestože krátce předtím se můj názor na ní poněkud změnil, jelikož mi sdělila, že si myslí, že jsem fajn, stejně jsem byla ráda, že od ní bude klid. A viděla jsem v tom svojí příležitost. On totiž můj milý kolega se dříve bavil převážně s ní a já se svojí plachostí jsem neměla vůbec žádnou odvahu k tomu se mezi ně nějak míchat a myslela jsem si, že o to ani nestojí.
Začátkem léta se všechno začalo obracet ke lepšímu. Občas za námi přišel na chvilku si povídat (tehdy to ještě šlo), a i když se mi z těch jeho modrých kukadel a světlých kudrnek motala hlavička a ztrácela jsem řeč, postupem času jsem si před ním byla stále jistější. Za přelomový v tomto směru považuju tehdejší devětadvacátý červen. Byla jsem tehdy na odpolední sama a on slíbil, že mě bude hlídat. Což dělal, protože byl u mě nastěhovaný téměř celé odpoledne a já jsem zjistila, že si máme hodně o čem povídat a že je skutečně tak milý, chytrý a normální, jak se mi zdál hned zezačátku.

To léto bylo celkově moc fajn. Těšívala jsem se do práce, až jej uvidím a něco si povíme, zjišťovala jsem, že máme hodně společného a strašně jsme se nasmáli. Jenže ani tehdy to nebylo tak docela jednoduché. Stále mi vrtalo hlavou, jestli přece jen nemá nějakou slečnu, ačkoli žádnou nikdy nezmínil, ale připadalo mi divné, že by někdo takový mohl být sám. Napadlo přidat si ho tedy do přátel na fejsbůku, což jsem do té doby neudělala, a tam to zjistit, protože tam je všechno. No a tam se mi samozřejmě ukázalo, že je zadaný. Plakala jsem tehdy celý večer i celé dopoledne a chvíli to bylo takové divné. Ovšem já jakožto chytrý tvor jsem vysledovala, že můj "idol" sociálním sítím příliš neholduje, takže daná informace může být bůhvíjak stará, a že stále nikoho nezmiňuje, což mi bylo divné. A mé dedukce byly správné.
Ovšem ani tentokrát nebylo zcela vyhráno. Chvílemi mi připadalo, že má zájem a pak zase ne, a mě samotné vyvstalo na mysli těžké dilema. Přemýšlela jsem o tom, jestli už nejsem natolik zvyklá být sama, že by se mi takováto zásadní změna ani nelíbila. A jestli by mi nechával dostatek osobního prostoru a nezakazoval mi konice a podobně. Později mi přiznal, že mě v létě chtěl někam pozvat, ale pak na to údajně nějak zapomněl. Jakkoli blbě to zní, jsem ráda, že to neudělal, protože si nejsem vůbec jistá, že bych tehdy jeho pozvání přijala, a všechno by tedy bylo pěkně v háji.

S příchodem září jsem si jednoho sobotního rána nějakým záhadným způsobem náhle a definitivně uvědomila, co chci. Že chci jeho a že mi až tolik nezáleží na tom, co mě to bude stát, protože přece dva rozumní lidé dokáží vymyslet nějaký kompromis a domluvit se. Přála jsem si, abychom si šli odpoledne každý po svém a večer se sešli a povídali si o tom, co jsme dělali, právě to, jak to teď je. Krátkou dobu to tak nějak stagnovalo, až do té památné společně oddělené dovolené v říjnu.

Chtěli po nás, abychom si všichni do konce roku vybrali zbývající dovolenou. Nechtěla jsem ji ani já, ani on, protože to bylo zbytečné a jen na poflakování doma, což se mi nechtělo. Vzala jsem si schválně stejný týden, jako on, protože se mi za prvé nechtělo být v práci s těmi paky, když on tam nebude, a za druhé jsem doufala, že když jsme počítali s nekonečnou nudou, mohli bychom něco jen tak podniknout společně. Nejprve mě neskutečně rozčílil, když mi oznámil, že bude dělat doprovod té šílené pokreslené bývalé kolegyni při její cestě za dalšími obrázky na těle. Že se občas vídají a jsou kamarády jsem věděla, ale tohle mi připadalo jako hnusný podraz na chudáka kňučivého tvora. Nicméně mi nejsprve nabídl, abych jela také, a když jsem odmítla, řekl, že tam bude asi jen tři dny. Řekla jsem tak fajn, tak pak můžeš přijet na kafe a zjistíme, jestli by tě ti koně vážně neměli rádi. Pak už jsem se nezlobila, protože mi tu návštěvu slíbil. A bylo to ještě lepší.

Když byl pryč, býval po večerech sám v penzionu, a tak jsme si intenzivně psali. Vylili jsme si navzájem svá zklamaná srdíčka, posílali si komická videa a bavili jsme se o všem možném až do nočních hodin. V pátek toho týdne mě přijel navštívit, ukázala jsem mu koně a pak jsme pili kafe a strašně dlouho seděli v kuchyni u stolu a povíali si. Byla jsem dost nervózní a on zjevně taky, protože to bylo zase jiné vidět se takhle mimo práci. Moc jsem nepovídala, spíš jsem jen kývala a když už jsem něco řekla, připadalo mi to tak pitomé, jelikož mluvím pomalu a když jsem nervózní, zadrhávám. Jemu to tak ovšem nepřipadalo, protože v neděli na mě z facebookových zpráv vykouklo pozvání na večeři.

Abych to nějak zkrátila, odehrála se ta nesmělá večeře, další týden výlet d Plzně na Rebelku a hned další den po výletu silně nervózní kafe. Pak jsme vyjeli na kopec, z něhož je krásný výhled na město, a byla tma a sněžilo a svítil úplněk. Tam jsme dlouhé hodiny seděli v autě, povídali si a poslouchali Scorpions. A někdy v té době jsme se dostali k tomu, jak po návratu ze sobotního výletu nemohl spát a myslel na mě. Pověděl mi o tom, jak jsem chytrá, ne omezená jako ostatní, dnešní zlou dobou nezkažená s dětsky kouzelným pohledem na svět a také velmi krásná. Chtěla jsem mu říct něco podobně úžasného, ovšem jako mnohdy předtím jsem marně hledala vhodná slova a ztracený hlas. Byla jsem naprosto a dokonale šokována, až jsem se celá klepala.

V mých představách a také v těch hloupých knížkách, jež jsem kdysi četla, byly reakce na takové vyznání vždycky velmi radostné, rozhodně ne takové. Hrdinky těch knížek byly také po dosažení vysněného cíle celé šťastné a všechno bylo najednou dokonalé a nejlepší. Nevím, jak je to ve skutečnosti u jiných, ale u mě to byl pravý opak. Trvalo mi dobré dva týdny, než jsem se z toho šoku trochu oklepala, přestala jsem se hrozit toho, co s sebou nastalá situace přinese a byla jsem schopná něco normálně sníst. Rozhodně nic nebylo najednou dokonalé. Spíš jsem zkraje bývala často smutná, protože se tak docela neshodovaly naše představy o počtu návštěv, ale všechno se časem srovnalo.
Teď je to jiné, možná v některých věcech lepší. Někdy bych ty křehké, roztomilé a nesmělé začátky ráda zažila znovu, kdyby se dal vrátit čas. Tak či tak jsem teď už nesmírně šťastná a vděčná, že má takové chudé a trochu bláznivé děvče někdo rád a chová se k němu jako k princezně.

Pokud jste si z článku vyvodili, že je můj první a věřím, že i poslední, pak jste pochopili správně. A ne, ani trochu se za to nestydím, ani mi to nepřipadá divné. Divný mi připadá přístup dnešní mládeže k těmto věcem. Já jsem nesmírně ráda, že jsem všechny ty krásné první věci mohla zažít zrovna s touhle osobou.

Jestli s tím má někdo nějaký problém, je pouze a jedině jeho vlastní.
 


Komentáře

1 Kelly Kelly | Web | 28. října 2013 v 10:43 | Reagovat

Úžasné, úplně mi to vykouzlilo úsměv na rtech :) Přeji, aby to vydrželo co nejdéle, možná i napořád :)

2 MercyFinch MercyFinch | Web | 28. října 2013 v 17:59 | Reagovat

[1]: Moc děkuju, mám radost, že se čarodějce povedlo vytvořit kouzelný článek :) Zatím se nám to jeví velmi slibně, ale je pravda, že člověk nikdy neví a stát se může všelicos. Jenže na cokoli špatného nechci ani pomyslet, protože mě to neskutečně a upřímně děsí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: