Říjen 2013

Úvaha o epičnosti sonického šroubováku

31. října 2013 v 18:32 Kňučení
Ale ne, jen o té svítící a bzučící věci to dneska nebude, i když na ní řeč také přijde. Zase jsem nashromáždila několik zážitků a postřehů ze života, jež je nezbytně nutné sdělit světu a vyčkávat na jeho reakce.
Než se k tomu dostaneme, tak chci všem popřát veselý Halloween. V Albertu už mají sice Vánoce, ale co. A podívejte se na Google, je tam také epická a roztomilá sváteční věc :)



Liebster Blog Award

31. října 2013 v 11:22 Kňučení
S upřímností sobě vlastní musím přiznat, že z toho mám pramalou radost. Měla jsem původně v plánu dát do kupy několik svých postřehů, o nichž si myslím, že je nutné sdělit je světu, ovšem místo toho se pustím do této prokleté věci. Na druhou stranu je ale fakt, že jsem něco o sobě stejně chtěla napsat, tak teď mám dobrou příležitost, a taky jsem ráda, že si na mě Hanyuu vzpomněla. Je třeba smýšlet pozitivně a dívat se na to z té lepší stránky :)
Nicméně jelikož jsem od přírody skrytým rebelem, který si dělá věci co nejvíce po svém a nemá rád zadání a rozkazy, poslední dva body tohoto projektu nesplním. Z toho prostého důvodu, že nenavštěvuji zase tolik blogů a nejsem tak tak známou osobou, abych si dovolila s něčím takovým otravovat. Navíc někde ta hrůza skončit musí :D

Ale dost byo keců. Jde o tohle: napíšu 10 faktů o sobě, odpovím na 10 otázek od té zmijozelské čarodějky a měla bych ještě vymyslet adalších 10 otázek a nominovat dalších 5 blogů, které na ně odpoví, což už neudělám.


Podzim v obrázcích

29. října 2013 v 10:56 Momentky
Jak jsem včera byla v práci jen na chvíli a tak divně, pořád si dnes myslím, že je teprve ponděí, a ono už není! Venku leje a je zima, všechno klouže a studí a koně jsou na ránu. A tak jsem raději schovaná v pokoji s hrnečkem kafe a chystám se podělit o naše skromné fotky.
Jsou pořízené partnerovým mobilem, který je super superchytrý, a je jich hodně. Víc už to omezit nedovedu :)


Jak jsem se zamilovala

28. října 2013 v 8:37 O něčem konkrétním
Je mi jedno, jestli to někoho zajímá nebo ne. Mě to připadá zajímavé a napsat o tom chci. Je to pro mě důležité. A možná i proto, že tomu stále občas nemůžu uvěřit.

Navíc tomu je už přesně rok, co na mě po krásném výletu do kina ráno čekala na fejsbůku zpráva o tom, že mi potřebuje něco důležitého říct a že to se musí osobně. A večer v prvním sněhu, za úplňku na kopci v autě s výhledem na osvícené město, mi řekl všechny ty krásné věci, jimž jsem nemohla uvěřit a o nichž jsem už dávno doufala, že mi je jednou řekne.

Předem se omlouvám za dlouhý článek bez obrázků.

Omlouvám se, příště už budu přemýšlet dopředu

27. října 2013 v 20:13 Kňučení
Nápad založit si blog byl v mém případě takový hrozně spontánní. S tou myšlenkou jsem si pohrávala už dříve, ale nidky nedošlo k jejímu uskutečnění.
Pak jsem se jednu osamělou, horkou srpnovou neděli dost nudila, a z té nudy jsem si jen tak založila blog. Bez rozmýšlení. Proto má tak debilní adresu. A proto jsem neměla žádnou pořádnou přezdívku.
O čem to blogování vlastně pořádně je a není mi začalo docházet až postupem času, když jsem psala nějaké články, začaly se objevovat komentáře a já objevovala více blogů a blogerů. Uvědomila jsem si, že tady na té jedné pitomé stránce, to patří jenom mě. Je to mé království, kde jsem svou paní, kde se můžu nějakým způsobem realizovat a když to budu dělat dobře a zajímavě, dostane se mi alespoň trochu tolik potřebného uznání. Můžu tu být kýmkoli chci, klidně i někým docela jiným, než ve skutečnosti. Ale to nedělám, jelikož si od blogu slibuju nalezení určitým způsobem přátel a špatně bych dopadla, kdybych se nějak přetvařovala. Stejně jakékoli lhaní nesnáším.
Nic z toho mi ovšem nebrání v tom zvolit si tady pro to prostředí nějaké hrozně cool neotřelé jméno vyjadřující mé královské postavení v té mojí virtuální říši.
Uvědomuju si, že jsem o tom měla přemýšlet dřív, než jsem si ten blog založila. Že je to neskutečně blbé a trapné a otravné a vůbec všechno. Nebudu mít nikomu za zlé, když si to o mně někdo bude myslet.
Ale je to tak, jak jsem řekla. Tady to patří mně a já si tady můžu dělat co se mi zachce. Třeba si měnit přezdívku každý týden nebo tak, ale to dělat nechci. Přezdívku si změním teď, ještě jednou a slibuju, že je to naposledy.

Počínaje davcátým osmým říjnem roku dva tisíce třináct se budu mezi blogy vyskytovat jako Mercy Finch. Mocná havrasárská čarodějka, která jednou zachrání vesmír.

Má to pro mě určitý význam, který pro ostatní příliš důležitý není. A budu se tak vyskytovat i na tom praštěném Asku.

Omlouvám se za svou pitomou rozržitost a nerozhodnost a doufám, že mě za ten trestuhodný skutek moji drazí čtenáři neukamenují a hlavně neopustí.


Co se dělo v posledních kňučivých dnech

27. října 2013 v 12:23 Kňučení
Trochu mě mrzí, že nejsem schopná vyplodit něco inteligentnějšího než tyhlety deníčkové texty. Například nějakou recenzi, názor na něco, co se mi líbí, co mi připadá dobré, co ráda dělám a tak. Mám na to dokonce připravenou smaostatnou rubriku, ale je stále žalostně prázdná. Připadám si zase trochu hloupě a méněcenně, že snad ani na nic žádný pořádný názor nemám a že jsem skutečně asi opravdu tak blbá, jak si většina lidí myslí, protože hrozně málo mluvím.
Ale nejsem. Dokážu napsat alespoň takovýto deníčkový zápis, který má (většinou) hlavu a patu a umím jej napsat správně česky. Ne jako například ta strašidelná osoba, jejíž blog jsem navštívila dneska v noci, když jsem zase nemohla spát.
Vždyť mám přece deníčkový blog. A na ten zbytek dojde možná časem.



Všude jsou lidi

24. října 2013 v 19:04 Kňučení
Štve mě, že musím tak brzy vstávat. Štve mě , že jsem pak tolik unavená a svět vnímám trochu zastřeně. Štvou mě lidi v práci i mudlové obecně. Voldemort je na mě zlý, jenže já ám přece jen asi trošu nebelvírské srdce a nebojím se ho. Mám podezření, že se ten ošklivý pán chystá provést mi tu věc, kterou už mi jednou vyhrožoval. No jo, jednou už jsem z rodiny krvezrádců, tak za to musím být potrestána :) Ale když jsem o tom tak přemýšlela, možná by mi bylo líp, kdyby se to uskutečnilo. Tak nebo tak, zřejmě v něčem jedu a nevím o tom, jelikož jsou mi všechny tyhle hloupé přízemní nutnosti dost jedno. Až nezvykle. Dělám, co se mi řekne, snažím se, i když to asi nestačí, a přitom mám soustavně hlavu v oblacích a je mi přes to všechno opravdu fajn.
V takových situacích ráda vzpomínám na jednu chytrou věc, kterou řekl Hagrid nevím už přesně kdy. Bylo to něco v tom smyslu, že co má přijít, to přijde, a pak se tomu budeme muset postavit. Že zatím není proč se znepokojovat. A tak se neznepokojuji, což tu lysohlavou osobu musí dost štvát, a směju se.



Stars On 45

22. října 2013 v 18:48 Na poslouchání
Jsem tolik unavená, až mi to připadá nenormální. Trochu mě probírají jenom pecky z osmdesátek, protože ty jsou prostě nejlepší! Tady je jedna ultimátní:


Čekujem fejsbučik-som čarovný

21. října 2013 v 18:33 Kňučení
Zlo jménem fejsbůk mě stáhlo do svých temných hlubin asi tak před čtyřmi lety. Tehdy mi to ještě připadalo jako nejskvělejší vynález všech dob a ti, kdo ho měli, byli automaticky děsně hustí kámoši.
Postupem času mě to nadšení všem značně opustilo a teď už ho mám jen tak nějak ze setrvačnosti. Chat zapínám málokdy, sem tam přidám nějaké fotky (mám to spíš jako takovou šikovnou zálohu) a když se moc nudím, čtu si ta stupidní Přiznání nebo prohlížím obrázky na stránkách, jež jsem olajkovala.
Ona se z toho totiž stala dost pochybná instituce a výstavka idiotů a dylinek. Nesnáším stupidní rádoby hlubokomyslné statusy, egomaniakální koupelnové fotky a všehny tyhle všeobecně známe blbosti. Dále je taky fakt, že tam ze sebe každý může udělat cokoli, aby vypadal těžce kchůl. Například nastavit si bydliště v Londýně, vystudovaný Yale, pracovní místo Umývač bot Jejího Veličenstva a jako neteř vévodkyni z Cambridge. Je to sice přehnaný příklad, ale udělat tam ze sebe něco lepšího, než doopravdy jsem, je směšně jednoduché.

Nicméně já svůj facebookový profil ani tu pitomou sociální síť obecně neberu vůbec nijak vážně. Je to JEN fejsbůk a to je něco diametrálně odlišného než skutečnost.


Zase píšu deníček.

20. října 2013 v 19:19 Kňučení
A zase je neděle. Strašně, neskutečně moc se mi nechce zítra vstávat ve tři ráno a další den zase a pak znovu a ještě jednou a možná i nakonec. Nechce se mi dělat tu nudnou práci, ale taky nevím, co bych chtěla dělat jiného.
Zdál se mi takový hrozně divný, ošklivý sen, ve kterém jsem byla kdovíproč nucena vrátit se asi v čase a znovu chodit na střední a být věčně otrávená a unavená z lidí a dlouhého cestování a stejně opuštěná a přesvědčená o tom, že jsem jaksi vadný kus, který není hoden toho, aby ho kdy měl někdo vůbec rád, jako tenkrát. Jenže mi zůstaly vzpomínky na to, co je teď, a já jsem tam musela zůstat, v tom jednom období na tom jednom místě, a nešlo se vrátit.
Vzbudila jsem se nějak najednou a hrozně vyděšná, protože jsem si myslela, že jsem pořád ve snu a že musím do školy a že jsem tak hrozně sama a nemůžu zpátky a že v té pakárně budu muset žít, a skoro jsem se rozplakala. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že v té posteli nejsem sama a že do žádné pitomé školy plné debilů, kteří mi dokázali srazit sebevědomí až na takovou hroznou úroveň, už naštěstí nemusím a nikdy muset nebudu. A že mě, skara, má někdo rád!

Po té sedmé hodině, kdy jsme museli vstávat, jsem už neusnula. Četla jsem Hvězdy nám nepřály, dokud jsem to nedočetla.

Oblíbenci: