Dopolední přemýšlení

19. srpna 2013 v 10:01 |  Kňučení
Pár dnů to teď vypadalo, že se ještě na chvíli vrátilo léto. Popravdě se mi to příliš nelíbilo, protože ty mírnější venkovní teploty mi vyhovovaly daleko více. Ovšem dnes už to vypadá zase dost podzimně.


Minulou odpolední směnu, což bylo před dvěma týdny, jsem vstávala před půl šestou ráno, abych stihla obstarat všechen dobytek, dokud není takové horko a abych mohla jít dříve do práce. A takhle brzy ráno už bylo dost teplo a hlavně světlo. Ne tak dneska.
Dneska nebylo pořádně vidět ještě ani v šest, tak jsem mohla vyrazit ven až v půl sedmé. Venku pak sice nebyla úplně zima, vlastně je docela příjemně, ale bylo zataženo, šero a později začalo maličko pršet. V lese vonělo jehličí a voda. Nikde nikdo ještě nebyl, kromě srnek a zajíců, zkrátka nádherný klid. A mě se hrozně moc líbilo procházet tím opuštěným časně ranním lesem na hřbetech svých koní.
V kombinaci s tím podzimním počasím to ve mě vzbuzovalo jistou sentimentální melancholii a hodně jsem v té náladě přemýšlela.
Myslela jsem na to, o čem jsem psala včera, a vzpomínala na staré časy.
Pak na to, jak hrozně hodného chlapce mám a jak si toho musím neskutečně moc vážit.
Také na to, že už brzy začne zase škola, což už se konkrétně mé maličkosti netýká, ale už si asi s bratrem neužijeme léta, když on musí dřít na brigádě. A můj milý bude mít zase školní víkendy.
A dále na takové maličkosti, jako na to, jaké opeřené přátele bych ještě mohla chovat, jestli se nám všechny ty věci a zvířata vejdou do domečku a jestli by tedy nebylo lepší pořídit ten větší, jaké květiny by se mi líbily do zimní zahrady, že bych si přála pěstovat u domečku dýně a růže, co bych si ještě chtěla koupit a co bych ráda dělala o volném příštím týdnu.
No a taky trochu o dřině, že jsem přece statečná a jsou to jen brejle a že bych možná po dlouhé době zase mohla sledovat Doctora Who, na kterého už dlouho nebyl čas, a že by to tam tím pádem bylo snesitelnější a rychleji by to uteklo.

Nejlepší na tomhle zvláštím duševním stavu ale je, že nejsem ani nervózní, ani smutná. Jen taková krásně klidná, jakoby se vším smířená, že mě nic nerozhodí. Že se přece nic neděje a bude dobře.
Upřímně doufám, že mě tohle rozpoložení jen tak neopustí :)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oblíbenci: